Naprostí cizinci

Zpočátku trochu zmatek v postavách, pak dojem zahlcenosti dialogy (ten film je příšerně užvaněný), v průběhu občas vyloženě nadšení z některých momentů (výměna telefonů), pak spíše zklamání z opakovaného principu "na někoho něco rupne", a konec už se mi vyloženě nelíbil - asi tak nějak bych v kostce shrnul svoje dojmy z toho filmu. Samotný námět super a film je to rozhodně velmi zábavný a scenáristicky propracovaný, ale stejně jsem se nemohl zbavit pocitu, že těch odhalených tajemství je tam příliš, a že ten film má kvůli tomu zvláštní, lehce monotónní rytmus, daný těmi opakovanými přiznáními. Nemám moc jasno ani v tom, co ten film vlastně sděluje - že každý z nás má nějaké tajemství? Že je lepší je nevědět? (Na to by jeden vážně nepřišel!) Že před sebou naopak žádná tajemství mít nemáme? Nebo dokonce - že máme žít tak, abychom nemuseli před nikým nic tajit? Ve výsledku mi ten film nakonec přišel jako taková moderní italská variace na Kunderovu povídku Falešný autostop, v níž se dvě postavy bezstarostně pustí do hry, jejíž následky si na začátku také neuvědomí, a která jejich vztah na konci také semele. Každopádně v tom filmu zazní spousta zajímavých myšlenek a je tam hodně látky k přemýšlení - o našem soukromí, o tom, co s námi dělají naše smartphony, i o tom, nakolik je naše společnost postavená na přetvářce. A mě osobně hodně bavil, byť mi tam přece jen některé věci dost vadily - proto nakonec nejdu s hodnocením výš. (17.06.2017)

Základní myšlenkou jednuduché a přitom velice aktuální téma. Konverzace u večeře se změní v pohled do soukromí skrze "ty malé černé krabičky, co ovládají náš život". Tohle málokdo ustojí ve skutečnosti, a ve filmu i díky několika chytrým manipulacím dochází k interakce naprosto všech. Ano, takhle uzavřený kruh je scénáristické zjednodušení, ale má to svůj účel a je to perfektně vypointované. Konstrukce příběhu tak vládne a některé postavy se odhalují, jiné jsou nakousnuté a některé se v podstatě svlečou do své přirozenosti. Na mě to působilo děsivě reálně a i povzdech v závěru, o křehkosti lidí je velice přesný. (16.12.2017)

Ano, i mne hned napadlo že to je Jméno po italsku. Viděl jsem představení Jméno v Studiu dva a u filmu jsem měl mírný pocit deja vu... Ale jen tou kostrou, nikoliv námětem. Naprostí cizinci jsou podobně geniálně vystavěni. Sedm přátel z toho tři páry se sejde v jednom bytě na večeři a během italské opravdu velkorysé hostiny zatímco venku probíhá zatmění měsíce začnou hrát zdánlivě banální hru. Jenže mobily jsou našimi černými skříňkami. Zaznamenávají vše, dnes už i naší polohu a kdo ví co ještě... Ze zdánlivě bláznivého nápadu se během večeře rozehraje skutečné drama, kdy blízcí přátelé a partneři zjistí, že se vlastně vůbec neznají... že žijí nějaké jiné paralelní životy než životy které jsou zaznamenávány v mobilech prostřednictvím hovorů, zpráv sms a emailů... Celé to bylo geniální a divák jen s hrůzou sleduje jak se celá večeře řítí do neskutečného průseru, protože s čistým štítem nakonec prakticky nevyjde nikdo a o překvapení zde není nouze... Všech sedm herců své role dalo skvěle, bylo prostě dokonale odladěné, nikde nic nepřečnívalo, nikde nic nedrhlo a to až do konce na který jsem byl zvědav a který jen podtrhl opravdovou kvalitu tohoto počinu. Dávám za 5 sms a jsem naprosto spokojen ! * * * * * (25.08.2017)

Vzpomněl jsem si na dialog se sitcomu Black Books: "Pamatuješ si, kdo na té večeři všechno byl?" "Nevím. On a nějací jeho známí. Takovej ten typ lidí, co se dokáže šest hodin bavit o salátu." Čímž nepřímo vystihl problém Naprostých cizinců. Ty postavy mi byly naprosto ukradené. Krom jediné světlé výjimky jde jen o nezáživný sraz pokrytců z italské vyšší střední třídy, jejichž standardními tématy je jídlo, pití, dovolená, zdraví a vztahy ostatních. Co se pak těmto dvounohým katalogům ELLE přihodí jako důsledek jejich vlastní znuděnosti a rozežranosti je srdečně jedno. Co taky s nimi. Navíc je to celé naprostá divadelní hra, kde filmový formát nepřináší naprosto nic navíc. Za opravdovou trpkou tragikomedií, která umí formálně pracovat s omezeným prostorem jednoho bytu, bych vás spíš rád pozval na párty k Hajduovým v Rodinném štěstí. (28.07.2017)

Vlastně je docela legrace jak se při jedné večeři jen vinou mobilů dokáží proměnit a zhroutit vztahy mezi dlouholetými kamarády. Skvělá myšlenka, scénář i dialogy, přestože působí až nevěrohodně kolik toho postavy zrovna tento večeř řeší a že se to vše tak pěkně sešlo. Určitě jsem se nenudil a díky italským hercům a evropské režii má film dostatečné kouzlo a atmosféru, kterou do potencionálního amerického remaku nelze přenést. 85% (13.09.2018)