Hon na pačlověky

Vlastně trochu zklamání... i když hned úvodem zaujaly minimální nároky kladené na uchazeče o náhradní péči, dle kterých se dalo usuzovat směřování věcí příštích, avšak zdaleka ne tak "pompiózních" jak bych si přála. Ale jelikož je Taika Waititi můj oblíbenec, budu zaujatá a tato skutečnost se může projevit neobjektivním, nadržovacím hodnocením... Na druhou stranu - pro nějakou tu vyloženě nepovedenou skeč by bylo chybou nevychutnat si i někdy příště netuctovou změť zajímavé hudby, krásné přírody, svérázných charakterů, trefných odkazů i originálních špeků. Konečně, kdo z nás by nechtěl být alespoň občas pačlověkem, už jen proto, že ke všemu, co chcete v životě udělat, potřebujete formuláře... vyplníte ho a pošlou vás do vyššího poschodí, tam musíte vyplnit další formulář, abyste potvrdili, že jste to vy, kdo vyplnil ten první... Přesně. (10.01.2018)

Po fenomenálním Co děláme v temnotách nám Oscarka Navaltiti evidentně řádně zpychnul a přihakoval si to tentokráte s povrchní, tupou, trapnou a nudnou bushoidní koljovinou, kterou tu může přebushit jen těch pár obvyklých, tolik citlivých karlovarských homoklád nebo obstarožní otylá maorská chovatelka wombatů, a za níž by zasloužil akorát tak hlavu do Svěráku. Když už, kurva, nemám na originální poetiku, humor ani solidní historku a vypomáhám si otravným vykalkulovaným mletím kýčovitých hoven, měl by být aspoň ten „ubohý“ odvrhnutý chlapeček buď rektorvoucně lostomiloušký nebo sympatický, a ne odporný neherecký domorodý prasnic, odkojený Tupákem, jehož máte od první minuty neodolatelnou chuť lhostejně zaříznout a předhodit vakovlkům. Příjemně nevrlý Zdeněk to sice kapku vytrhnul, ale kde nic není, ani zmrd nebere, a já se jen tak tak udržel, abych to neposlal rovnou do Te Whanganui-a-Tara-le. (09.10.2016)

Úspěšný novozélandský film je velmi příjemným snímkem, který nabízí kvalitní humor, krásnou přírodu a určitě i jakousi roztomilost... V podstatě tam všechno funguje, dokonce i příběh není vůbec špatný, ale z nějakého důvodu mě Pačlověci nenadchli tolik jako Novozélanďany. Je to fajn, ale Waititiho novější filmy mám mnohem radši. (7/10) (01.02.2020)

"Faulkner is cauc-asian? Well, they got that wrong because you're obviously white." ____ Mám neskutečnou slabost pro tyhle feel-good dobrodružný tragikomedie, který se odehrávají v lůně přírody (viz. moje milovaná existenciální parodie 'Švýcarák', kritika konformismu 'Captain Fantastic', anebo norská oslava cynismu 'Proti přírodě') - navíc tentokrát pod rafinovanou tvůrčí taktovku Taiky Waititiho, jednoho z mála současných tvůrců v rámci mainstreamu, jehož kreativní spektrum a sofistikovaný smysl pro absurdno si nedokážu dostatečně vynachválit.... Jeho snímky mají vždy jedno zásadní pojítko - a to dětského protagonistu, z jehož perspektivy celý snímek i protentokrát sledujeme - a přestože premisa narativu může být sebevíc jednoduchá, je poutavá, vizuálně atraktivní a velice divácky vstřícná. Sam Neil od dob Jurskýho Parku navíc nebyl v tak šarmantní roli - pokud neberu v potaz inspektora Campbella, démonickýho záporáka z majstrštyku Peaky Blinders.... Výtky každopádně mám: jakožto ochránce zvířat jsem u loveckých pasáží kurevsky trpěl (do pejči lidi, od narození jsem vegetarián, a přesto jsem maskulinní švihák ( ͡° ͜ʖ ͡°)) a megalomansky laděná antiklimatická konkluze absolutně kazí finální dojem, a absolutně nezapadá do relevance kontextu snímku. Když vezmu v úvahu Taikův šílený smysl pro absurdno, šlo z daného matroše potenciálně vyšťavit mnohem víc - kdyby blaženě rozjímal nad půvabnou krásou neochvějný novozélandský přírody, implementoval několik excentrických situačních gagů, a reflektoval generační rozkol, udělal by líp. Možná jsem moc přísnej, ale tentokrát mě víceméně zklamal.... Verdikt: 7,9 pačuráků z 10 ____ "I didn't choose the skuxx life, the skuxx life chose me!" (16.07.2020)

Když jsem viděl jméno Sam Neill, věděl jsem, že se bude jednat o netradiční roli, tohoto vynikajícího herce. On byl více jak z 50% důvod, proč jsem se na "Hunt for the Wilderpeople" podíval. A přeci jen, ta role mrzutého a "neodolatelného" strýčka panu Neillovi sedí! Musím vyzdvihnout neuvěřitelnou a nádhernou krajinu Nového Zélandu. Už od prvního záběru chytáte, hltáte a dýcháte, jako by jste sami byli, v té nádherné Bushi, plné zeleně kopců, stromů a dalších nádherných míst. Ricky Vám ani nepřijde, jako nezvladatelný mladý klučina. Spíše je to dítě, které se životem nudí a nebaví ho přelétat z jedné rodiny, do druhé. Scéna, kde si Sam Neill na úkor Rickyho (vyvrátí, zlomí) kotník, je tak vtipná, že se jí nejde nesmát. Humor je na místě! A to, že v jednu chvíli se smějete a hned v další chvíli Vám zase nemusí být do zpěvu, dělá tento příběh krásným. Rickyho slézání z koně nemělo chybu! Milovník humoru si přijde na své. Je to jako v životě. Střídají se zde humorné situace, s těmi těžkými chvílemi. (05.02.2017)