Jarní povětří

Otčenáškovu předlohu jsem nečetla, takže se mohu v tomto poněkud dlouhém komentáři podělit pouze o názory na postavy a celkový pocit z filmu, tak jak na mne působil po prvním shlédnutí zásluhou scénáristy, režiséra a zejména herců. Snad nebudu příliš nudit. Překvapivě dobrý film, který ale možná někteří nepochopí a odsoudí prostě z důvodu, že jakmile je něco natočené za minulé éry a ještě k tomu to zobrazuje rok 1948, je to okamžitě spláchnuto pod propagandistický odpad. Možná, že soudruzi film povolili právě proto, že se jevil jako ideologicky vhodný a nezávadný, kde zvítězí ti uvědomělí. Já se spíš divila, že prošel, protože zde onen kýžený kontrast mezi ,, dobrými" budovateli a ,,špatnými" představiteli buržoazie v podobě postavy hrané panem Högerem vlastně není. Možná je to způsobem, jakým se svých rolí herci zhostili, možná scénářem či prací režiséra, ale já jsem při shlédnutí nevnímala žádnou z postav negativně. Ostatně myslím si, že je dost velké umění natočit psychologický snímek, kde není vlastně nikdo záporná postava, ale zároveň ani osoba bez chyb, a tyto plasticky pojaté charaktery se ještě vyvíjejí. Ve filmu je přítomno hned několik rovin. Vidíme tu mladé vyčítající starým pohodlnost, strach měnit svět, rezignaci a nedostatek ideálů - téma aktuální dodnes. Proti nim staří mající určité životní zkušenosti, které je naučily opatrnosti, a kteří nadšení mládí vnímají jako naivitu, postoj leckdy opodstatněný, přičemž v obecné rovině má každá ze stran částečně pravdu. Obavy některých intelektuálů z politického vývoje a budoucnosti, kterou může přinést na straně jedné (obavy oprávněné, jak ukázal čas), a na straně druhé nadšení stoupenců strany pracujících pro ni z upřímné víry, že pracují pro pokrok a lepší společnost. Ani jednu ze skupin nelze v tomto filmu brát negativně či odsuzovat, byť dříve byli dehonestováni ti první, zatímco dnes je pro změnu svorně pliváno na ty druhé a jsou také házeni do jednoho pytle. Politika je v tomto filmu však jen pozadím pro rodinné drama. Máme tu ještě poněkud nezralou a nerozhodnou studentku Janu, která v podstatě neví, co chce. Pravda je, že tato její nezralost a nejistota je asi do určité míry způsobena rodinným zázemím, přehnanou péčí spojenou i s jistými striktně danými pravidly chování, které ji možnost naučit se rozhodovat a jednat sama za sebe tak úplně neposkytlo. A tak lavíruje, a to i názorově, mezi svým otcem a milencem, kteří jsou oba do jisté míry dominantní muži. Otec smýšlí protikomunisticky a představuje jakousi morální autoritu, která však někdy působí až příliš chladně. Životní zkušenosti jej přesvědčily, že je lépe počkat na vývoj situace a do ničeho se příliš neplést, chce-li člověk přežít, a tak dceři radí v jejím vlastním zájmu obdobný postoj. Ale též se morálně nepošpinit a nelhat sám sobě. Otázka je, zda lze obojí vždy dosáhnout zároveň. Naproti tomu je zde mladý medik Jindra, starší než Jana, který rovněž prožil válku, a jako člověk z chudých poměrů přirozeně tíhne k druhé straně. Ten se snaží vyburcovat Janu k tomu, aby přestala být jen poslušnou holčičkou z dobré rodiny a postavila se na vlastní nohy, byť tím možná trochu míní na jeho stranu, respektive podle jeho vnímání. Ovšem je schopen asi ve větší míře než otec si svou chybu přiznat. Zároveň je to právě on, kdo Janě rozmlouvá vstup do strany, neboť nechce, aby tak činila ze snahy zavděčit se jemu, či z revolty, nebo jiného ne dost vážného důvodu. Ironií je otcova mylná domněnka, že je naočkována jím, a dále to, že konflikt mezi oběma pány je v podstatě zbytečný, protože oba jsou de facto poctiví muži a oba mají Janu rádi, i když se liší názorově. Vlastně je postoj obou mužů pochopitelný a do jisté míry i legitimní. Roli v jejich sporu ovšem hrají též oboustranné předsudky, v otcově případě k lidem Jindrova ražení, jeho poněkud buranskému způsobu jednání a politické zapálenosti, k ,, těm soudruhům", v Jindrově případě vůči ,, povýšeným" maloměšťákům a možná i Janině rodině obecně, kvůli které musí být ona v osm doma a vymlouvat se na hodinu francouzštiny. Oleje do ohně přileje strohý, ač rovněž pochopitelný, otcův dotaz na jeho finanční zajištění. Lidé holt někdy reagují přehnaně, protože mají za sebou určitou minulost a s některými dotazy či poznámkami se setkali tolikrát, že jsou na ně už alergičtí. Půdu pro tuto nešťastnou situaci zčásti však připraví hlavní hrdinka, když ani neoznámí rodičům, že vůbec s někým chodí, načež milenec je pochopitelně rozhořčen. K tomu se ještě přidává fakt, že otec i partner jsou nekompromisně zásadové a horké hlavy, dalo by se říci paličatí jedinci, někdy ve svém černobílém vidění až tvrdí, snad s jediným rozdílem, že Vala je výbušnější a přímější typ, zatímco u Högera vše doutná pod distingovaným povrchem, aby následný výbuch pak stál opravdu za to. Nejtragičtější postavou je patrně matka, která už léta žije jen z důvodu zachování rodiny s mužem, kterého dávno nemiluje, a která se cítí degradována na roli hospodyňky, s níž už se intelektuálové, tj. její manžel a dcera, ani nebaví. Vstup otce do strany pro zajištění rodiny je pro Janu nepřijatelný, snad proto, že je bolestivé vidět pád svého otce z piedestalu, na který si sám stoupl a na který si jej pozvedla i ona sama, na druhou stranu jej nemá právo soudit a dle jejích slov se za něj stydět. Po bitvě je každý generál a je snadné být hrdinou, když jde člověku jen o vlastní bezpečí. Tím spíše, že Högerovu postavu zrada sebe sama nakonec možná bolí víc než jeho okolí, proto i ten emotivní výbuch. Pod chladným povrchem je stále člověk, který k neštěstí druhých neumí city dostatečně projevovat. Upřednostňoval místo toho dosud v životě řád. Nevyhnutelným řešením pro Janu je odchod z rodiny a určitý odstup též od partnera za účelem nalezení sebe sama. Toliko k obsahu. Pokud jde o herecké výkony, jediná postava, která mi tak trochu vadila a jejíž motivace mi nebyla zdaleka tak jasná jako u ostatních postav, byla Jana v podání Libuše Švormové. Přišlo mi, že měla stále stejný výraz, a ač to možná bylo cílem, na mne působila místy trochu unyle. Jiří Vala odvádí kvalitní výkon a totéž se dá říci i o ostatních postavách. Nečekaně sympatickou figurou je mladičká Blanka Bohdanová. Naprosto ovšem exceluje Karel Höger, jehož proslov před straníky, v němž lže a popírá vše, v co dosud věřil, je vůbec nejsilnější scénou celého filmu. Dialogy jsou inteligentní a ve snímku zazní i řada pravdivých a obecněji platných či dodnes aktuálních postřehů. Po dlouhé době jsem tak opět viděla kvalitní film, bohužel šlo opět o film pro pamětníky, protože současná tvorba s vyprázdněným, rádoby psychologickým obsahem ,, zobrazujícím realitu" nestojí až na vzácné výjimky za nic. Jak je možné, že tvůrci za minulého režimu dokázali s minimálními prostředky vyjádřit silné myšlenky a prostými způsoby ruku v ruce s hereckým mistrovstvím vypíchnout podstatu problému, zasáhnout tak diváka a přimět jej k zamyšlení, zatímco dnes jako bychom to už neuměli? ,, Nemyslím, že bylo v minulosti vše tak špatné, jak se dnes paušálně tvrdí." ,, To bylo po válce řečí o demokracii a svobodě... Měla bys je vidět. Jako by se už ani nemohli dočkat nového chomoutu." ,, Uvěřilo se jaksi, že sto lidí je automaticky stokrát chytřejších než inteligentní jedinec. Jsou to pověry. Inflace prázdných slov." ,, Myšlení není v kurzu." ,, Někdy můžeš mít pravdu ve všem, a přece se nakonec zmýlíš. Uděláš lajdáckou diagnózu, zjednodušíš to, a pacient natáhne bačkory." ,, Nic nemilujeme tak jako vlastní představy o tom druhém." (08.03.2019) (méně) (více)