Werckmeisterovy harmonie

"Emoce hluboko zaryté v nás pronikají všemi a spojují nás. Unikly totiž tíze temnoty. A tohle zdaleka není konec." _________ Zde není opět nad ničím polemizovat, protože snímek 'Werckmeisterovy harmonie' je dalším z mnoha úchvatným piedestalů maďarské kinematografie a milník tvorby baladika Bély Tarra. Již desetiminutový jednozáběrový úvod, v kterém vesnický listonoš, naivní filozof a ústřední postava János Valuska, učiní ze štamgastů neznámé knajpy Slunce, Zemi i Měsíc a ze zbylé kompanie opilců pohyblivé molekuly kosmu, je až teatrální inscenací vesmírných zákonitostí. Jaký to velkolepý nápad, nechat systematicky hrát planetární a hvězdné role ubohými mlčenlivými troskami zavinutých do ošuntělých kabátů své nicotné existence. Touto atypickou kombinací vzniká ten nejvíce podmanivý prolog v dějinách kinematografie - bez debat - a emblematicky tak předznamenává celkovou náturu snímku.... Tarr zde taky opět mistrovsky implementuje svou signifikantní melancholickou poetiku – leč neočekávejte klasický útěk hlavního hrdiny do světa iluzí, introspekcí a snů skrze hudbu před bezcitnou nemilosrdností reality, jako kdyby jste četli podprůměrný román z epochy romantismu. Děj je laicky řečeno o ničem, ale z hlediska strukturalismu jde o neskutečně komplexní zrcadlo o tom, že lidstvo je vůči prázdnotě vesmíru naprosto bezvýznamný a nicotný. Zároveň tomu dopomáhá i nedílná a přesto intelektuálně složitá metafora o disharmonii lidskosti - proto název 'Werckmeisterovy harmonie' - jelikož tato hudební teorie v podstatě zkoumá obměnu počtu oktáv a hudebních tónin a jaksi zastává tezi narušení stanoveného řádu rytmů. Snímek je tedy v podstatě jakousi arytmickou lucidní noční můrou, přesto tak lyricky a esteticky překrásnou, která symbolizuje nezhojené jizvy a existenciální stigmata na lidské společnosti. Děj taky disponuje aspektem nejednoznačného abstraktního střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již náboženských, sociálních či politických.... A přestože jsem neměl sebemenšího tucha na co se to vlastně dívám, nedokázal jsem od toho byť na sekundu odtrhnout oči - takže v nejbližší době určitě dám repete. Fenomenální a jen tak neodmyslitelný hudební doprovod Míhaly Viga emocionálně umocnil uhrančivou atmosféru, která doslova nahání husí kůži. Mistrovské zakončení trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka.... [VERDIKT: 9 velryb z 10] (24.04.2020)

Metafyzická náplń mě nějak minula, otisk metafyzična ve formální stránce mě však zasáhl velmi silně, tento snímek je tak precizně zkomponovaný, že se až tají dech. Každá scéna si tak uchovává zvláštní tajemství, nevšednost a dávají tušit mistrovskou ruku a mozek, který přesně věděl co chce, ačkoliv divák na tom bude asi přesně opačně. Velmi zajímavé je mixované dobové zasazení, které velmi obohacuje mizanscénu, jež je stejně jako střihová a kamerová práce velmi osobitá. A když se k podmanivým záběrům přidá v pár okamžicích naléhavě "žalující" hudba i z tohoto vysoce artificiálního celku jsou vykřesány nečekané emoce. Tedy na jednu stranu únavný, málo přístupný a tvrdohlavý film, který chvíli přeci jen vázne, na druhou čirá ukázka, že velcí autoři nevymřeli s nástupem postmoderny. (06.10.2010)

Můj nejlepší zážitek z kina. Scéna v nemocnici je vrcholem kinematografie. A jaksi tuším, že ten pocit naprostého ohromení, souznění s neuvěřitelnou silou vyvěrající z plátna a podobající se až transu, se už nikdy u žádného jiného filmu nebude opakovat. Werckmeisterovy harmonie považuji zatím asi za to vůbec nejlepší audiovizuální dílo, co jsem kdy viděl. (23.05.2011)

Výrazově i kamerově hodně silný a vyjímečný film.Děj probíhá hlavně v mysli diváků a dlouhé záběry nutí diváka to silněji prožívat, ale každý to svoje, co si pod tím představuje. Bohužel po půlhodině jsem čím dál víc přemýšlel, co tím chtěl režisér říct, tak mě to od děje poněkud odpoutávalo. Asi bude potřeba druhé shlédnutí kvůli utřídění myšlenek. Film je určený rozhodně pro náročného diváka, a k tomu snad časem taky dospěju ;-) Zatím slabší čtyři hvězdičky, dokud to nepochopím. (19.12.2011)

Nejvíc mě překvapilo, jak je Werckmeister harmóniák přístupný a trpělivě vysvětluje naslouchajícímu divákovi kouzlo filmové řeči. Dělá to minimalisticky a postupně, navíc na to má dost času. Naprostá esence filmu, který u mě osobně plní hodnotu Slunce, kolem kterého se zbytek točí. Můj první Béla Tarr. (30.01.2012)