Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny

Když se Spielberg nezmůže na víc, než jen na filmíky pro nejmenší (kdy naposled šel nad PG13?), nastupuje Austrálie, aby na plátně rozpoutala nekompromisní jatka plné rozstřílených obličejů, utrhaných končetin, krys a červů. Gibson je po Millerovi další důkaz toho, že senilita se protinožcům vyhýbá obloukem a zůstává pouze nadšení a talent pro kvalitní filmařinu. (12.11.2016)

Gibson se po 10 letech vrátil, aby natočil jeden z nejlepších válečných filmů posledních let. Sebejistá režie, která nabízí vtahující scény z pekla bitvy, a zároveň slzopudný příběh o odvaze, přátelství a vnitřní síle bez laciného patosu. První třetina à la filmy z 50. let, kdy Doss poznává svou lásku, je sice o něco delší, než by bylo nutné. Avšak běloskvoucí scény z nemocnice, kdy se pár seznamuje, pak o to více kontrastují s utrženými končetinami, ohořelými těly a nabroušenými bajonety, kterými se však režisér samoúčelně neopájí. Gibsonovi je bayovský patriotismus vzdálený včetně ukňouraných konverzací vojáků a přílišných zpomalených záběrů. Garfield se na rachitického vojína perfektně hodil, byť někdy působil příliš nablble, Vaughn poprvé dokázal, že umí i vážné role. Téměř neznámí scenáristé napsali i několik solidních fórků a zkrátka výsledek, který stál 40 milionů, vypadá na mnohem víc./// Příběh se v otázce, proč nechce Doss nosit zbraň, oddaluje od skutečnosti – jeho volba primárně vychází z traumatizujících zážitků v rodině, nikoli z příslušnosti k církvi. Postava je tak vstřebatelnější pro více diváků a její činy, ač místy na hranici uvěřitelnosti, působí věrohodněji. Tomu pomáhá rozumné rozhodnutí tvůrců, kterým bylo nezahrnout do filmu veškeré Dossovo hrdinství (zachraňoval i mimo Okinawu), což by šlo jen stěží natočit bez obvinění z přehánění či patetismu. Škoda poněkud přehnané finální scény, v níž se Gibson nedokázal vzdát okaté symboliky, čímž ostatně potrvrzuje, že nedokáže a asi ani nechce být nestranný./// Není to vypravěčsky rafinované, ukazuje to lásku a hrdinství jako z plakátu, ale tak dojatá jsem nebyla od Návratu krále. P.S. Milovníkům různých (nad)interpretací doporučuju sledovat postavu nabušeného vojáka jménem Hollywood, který všem ukazuje své koule, ale na bojišti je zbabělcem. 90 %. [Kino] (09.11.2016)

Deset let uteklo a Mel změkl rychleji než můj penis po sexu s ovcí. Drsné scény vystřídala patetická nuda a tak v první hodině a půl sledujeme, kterak se agent Smith děsivě pořeže o papír, poté jsme svědky naturalistického čištění hajzlů ocelovým kartáčem, následuje nervydrásající soudní drama a nakonec si vojín Vomáčka po vylodění krutě poblije boty. Kocour Garfield hraje autistického stalkera, který balí buchty tím, že jim za oknem slintá na parapet, takže vlastně nikoho nehraje a je sám sebou, a pan Smith si sem tam zmlátí manželku. Po polovině filmu a třech okousaných nehtech se konečně vydáme do víru války, kde Garfield poskakuje mezi komparzisty s vyhřezlými vnitřnostmi a léčí je radami typu „dej si na to ruku“ nebo „zhluboka dýchej“. Po dramatické pif pafce a slavnostním dobytí desetimetrového pahorku se hrdinové utáboří v zákopu, kde mezi nimi dojde k dojemnému vyznání přátelství, zatímco krysy okolo ohlodávají zbytky Japonců. Tento srdceryvný moment je však přerušen naprosto nečekaným útokem; houževnatí Japonci se nevzdávají a chtějí svůj pahorek zpátky. Následuje další napínavá pif pafka, během které Garfielda osvítí bůh a on začne noha nenoha zachraňovat mrtvé kolegy a házet je těm živým dolů na pláž. Ve finále vidíme toužebně očekávané zrození Spider-mana, a to když Garfield seskočí na laně ze skály dolů, čímž se ve své četě stane statečným mazákem s největším počtem končetin. Slaboduší tleskají a retardovaní pláčou. Děkuji, ale nechci, příště raději propracovanější Tvájlájt. (19.01.2017)

// Puberťák ve mně chce křičet "hustý" a já myslím, že se na něj v tomhle případě ani nemůžu zlobit. Tuhle brutální válečnou řež sice obklopovalo pár slabších míst, jako awkward úvod s vykulenou Teresou Palmer (hejtujte Pearl Harbor jak chcete, tam pro mě ale ta romantika alespoň fungovala), nebo vyloženě odporně religionistickej záběr s nosítkama, JENŽE to je ve výsledku fakt nic oproti tomu nadšení a hrůze, se kterou jsem sledoval každý krvavý záběr, kterej si pro mě Mel nachystal. Syrový, nekompromisní, těch přídavných jmen bych mohl nasázet tucet, pro mě to byl ale ze všeho nejvíc nejpřínosnější film, jaký jsem letos viděl a za to prostě Gibsonovi respekt. Potřeboval hit jako kráva, potřeboval si pro sebe znovu oprášit jméno, potřeboval to fakt trefit a minimálně pro mě se mu to i s drobnými vadami na kráse povedlo. Garfield - Vaughn - Worthington a nakonec i ten Bracey, na tuhle čtveřici vojáků už jen tak nezapomenete. A já si teď jdu konečně koupit ten novej Battlefield! 8/10 (13.11.2016)

Drby o tom, že Hacksaw Ridge je ukrutná řezničina, se potvrdily. Minimálně scéna, kdy hrdinové poprvé vlezou na bojiště, fakt není nic pro slabé povahy a nejspíš se o ní bude chvíli mluvit. Jak to ale bude s filmem celkově, to neumím odhadnout. Mám však strach, že spousta diváků tohle nevydýchá. Gibson je skvělý režisér a ukazuje to tu nejen v samotných bitevních scénách, kdy si čas od času dovolí fakt hodně divoké věci, ale audiovizuálně celkově. Potíž však může být, že Hacksaw Ridge vypadá jako něco z minulého století. A ne z devadesátých let. Hrdina je naivnější a zapálenější pro dobrou věc víc jak Forrest Gump, postavy jsou občas vyloženě povrchní a všechno je tu buď černé (Dobbsi, jsi naivní idiot a dostaneš od nás po hubě) nebo bílé (Dobbsi, půjdeme za tebou i do pekla). Gibson se nejspíš právě o tohle pokoušel a když člověk přistoupí na pravidla hry, dostane hodně dobrý hrdinský příběh, u něhož možná budete pochybovat, jak moc má společného s realitou, ale užijete si ho. Pokud se ovšem na režisérovu vlnu nenaladíte, můžete Hacksaw Ridge solidně protrpět. Takže bacha! (15.05.2017)