Labyrint

Tak nějak mám pocit, že Jiří Strach aspiruje na to, aby se po něm pojmenoval nový filmový žánr – konspirační mytologický thriller. To totiž není poprvé, co do těhlech vod zabruslil, čímž mu musím sklonit obrovskou poklonu. A Labyrint mu dělá ještě velkou službu už jenom tím, jak dobrý mini-seriál je. Musím říct, že na každý další díl jsem se vysloveně těšil a rozplétat zajímavý příběh spolu s režisérem byla vysloveně radost. Každopádně i Labyrint má nějaké ty mouchy a těmi nejzásadnějšími mi přišlo to, že ve filmu prakticky herecky a emotivně fungoval akorát Jirka Langmajer a Stanislav Majer. Ti předváděli naprosto perfektní výkony a nebejt sem tam Táborskýho, Němce nebo Batěka, měl bych skoro pocit, že nikdo jiný v tomhle mini seriálu vlastně ani nehraje. Všechny ostatní postavy jako kdyby v tomhle příběhu jenom byly, aby jej vyplnily. Nic víc, nic míň. To je skoro až škoda pro takový příběh, ale je pravda, že Jirka a Standa si to vysloveně kradli pro sebe. Jo a postava Miroslava Donutila mi taky přišla trošku zbytečná. Možná až zbytečně náladová, drsná…Drsný by to bylo vlastně i bez něj. Každopádně Labyrint je super. Konečně zase Česká televize vystřelila příběh, na který je radost koukat a já se nemůžu dočkat dalších projektů Jirky Stracha. Věřím, že zase budou stát za to. (13.10.2015)

Rozjezd slibný, zhruba v půli se pak našlo několik opravdu napínavých okamžiků (vybavím si hlavně podařený útěk z vrahova doupěte) a bylo to bez ironie zajímavé, jenže ten závěr... Ten závěr tomu zase zlomil vaz. Už předposlední epizoda s velikánským zátahem na hraně parodie, k němuž burácela Carmina Burana, leccos napověděla, a ta úplně poslední to bohužel potvrdila. Spolu se spravedlností nakonec v Labyrintu zvítězila trapnost a nechtěná směšnost (podpořená krom jiného i režisérovým cameo výstupem) a nemůže za to ani tak Jiří Strach, jako spíše scenárista Petr Hudský. Nejvíce to odnesl chudák Miroslav Donutil, do jehož postavy ukřičeného policejního šéfa se snad už více klišé nevešlo. O zdravotní sestře a neskutečně odbyté smrti jedné z hlavních postav raději ani nemluvím. (13.10.2015)

Komentář je především ke třetí sérii, ale zároveň charakterizuje i předchozí dvě série. Jiří Strach má dvě skvělé vlastnosti. Umí perfektně navodit příslušnou atmosféru (o napětí a spádu nemluvě) a umí si přesně vybrat herce - vousatý a prošedivělý Jiří Langmajer má neuvěřitelné charisma i po padesátce. Bohužel v případě seriálového Labyrintu (jakožto i u jeho dalších podobně laděných děl s mysteriózní tematikou) bolestně selhává s výběrem scénáře. Třetí série Labyrintu má sice stále dokonalou atmosféru (čemuž opět napomáhají neokoukané lokace Brna a jeho okolí), ale zápletka a motivace všech zločinců je ve výsledku nakonec komická a směšná, což pokaždé potvrzují závěrečné díly všech tří dosavadních sérií (řeč je hlavně především o překombinovaných motivacích s divokými souvislostmi). Labyrint se postupně okoukává, protože major Remeš a jeho tým pokaždé řeší totéž, a vraždy s náboženskými motivy byly okoukané už v době největší literární slávy Dana Browna. Osobně si myslím, že Jiří Strach by měl místo Petra Hudského angažovat nějakého nového scénáristu, který by přišel s něčím novým, jinak hrozí, že se Labyrint stane vyčpělým dílem, kterému se příští generace bude jenom smát. (15.10.2018)

Po prvním dílu slušná kriminálka přesně podle Strachova mustru. Což není negativní, a snad po dalších dílech ani nebude. Možná jen šedá eminence tam být nemusela. Pavlu namaskovali hrozně, je v tom úmysl?_____Po druhém dílu zvyšuji, docela napínačka, řemeslně dobře natočená krimi, mysteriózno zatím v nedohlednu.____Nakonec maximální počet, Jiří Strach přikoval část národa k televizi a i když jsem prvních šest dílů viděl až ripnutých, poslední jsem si nenechal ujít v premiéře. Což je u seriálu na mě nevídané. Mouchy tam samozřejmě byly, ale respekt nad promyšleností námětu, rozvržením látky do jednotlivých dílů, střihem. Hudba až na Hoziera taky dobrá. Cameo JS s inspekcí se mi nelíbilo. (02.09.2015)

Ke III. sérii: Náboženští fanatici/horlivci jsme sice byli, ale naposledy v 15. století. Já nemůžu s vážnou tváří přetrpět dialogy a monology, které jakoby vypadly z nějakého středověkého mystického spisku. Působí to akorát trapně. Když k tomu přidám hodně překombinovaný děj podpořený náhodami patrně seslanými z hůry, stává se pro mě sledování skoro nesnesitelným, a to především v závěrečných dílech. Řemeslně je to natočené obstojně, až na rvačky, kdy se soupeři mlátí měkkou pěstičkou. SHRNUTÍ: Hodina náboženství s pokusem o rafinovanou detektivku. (21.11.2018)