24. Den

Nevšední komorní drama, dávkované s rozmyslem a bez nadměrných ambicí konkurovat "velkým" filmům. Přemýšlel jsem o tom, v čem je problém. Proč film, který mě napjal jako strunu a upoutal jako máloco, není obecně známý, vychvalovaný a kladený za vzor ostatním přepisům divadelních her. :-) Poslední otázka je asi složitější a ještě se k ní vrátím. Pokud jsou ale důvodem nízkého zájmu klíčová slova obsahu filmu, "homosexuálové" a "AIDS", je na místě říct, že jsou spíš východiskem zápletky než cílovým tématem. Chápu to tak, že protagonisté jsou dva muži prostě proto, že kdyby byl jeden z nich žena, divácké sympatie by byly automaticky na její straně, ať by byla únoskyní nebo unesenou. Konflikt postav se točí kolem zodpovědnosti za následky postelového úletu a při obsazení "muž versus žena" by šlo o stereotyp, běžně vídaný v každém druhém filmu napříč žánry. Napětí by brzy ztroskotalo na předsudečné platnosti dvojího metru a bylo v zájmu poutavosti příběhu takovému nebezpečí předejít. A možná že se pletu, nicméně účinek výsledného filmu, nezatíženého otravnou genderovou problematikou, dává mé teorii zapravdu. Dva muži, mezi kterými sice v minulosti cosi bylo, ale z jistých důvodů ani jednoho neláká recidiva, jsou v tomto případě zkrátka zajímavější a není ani zdaleka zřejmé, kdo z nich je "oběť" a kdo "vrah". 24. den navíc není žádná společenská agitka, neklade si ambici vynášet obecné soudy. Jde jen o příběh dvou konkrétních lidí. Jejich pravou tvář odkrýváme postupně, v sérii dějových zauzlení, promyšleně kladených napříč dějem jako drobné časované nálože. Teď k tomu divadelnímu "problému". Pokud někdo píše o filmu jako "příliš divadelním", obvykle ta slova použije jako zástupný výraz pro něco statického, nedostatečně vizuálního a podobně. Ale proč se na to nepodívat z opačné strany - není "divadelnost" naopak svébytná, těžko zastupitelná kvalita, příblížení se postavám na dosah, vstup do jejich světa? V příbězích jako je 24. den (ale taky třeba Slídil nebo Podivný pár) je podle mě taková divadelnost pravým požehnáním. To, že autor hry jako režisér neexhibuje, proto považuju za rozumné a prospěšné. 90% (26.03.2010)

Unesl a uvěznil-li by mě někdo, aby si počkal na výsledky mých HIV testů, neměl bych vůbec dobrý pocit. Pravdou ale je, že člověk nemá úplně nejlepší pocit, i když si o testy zažádá dobrovolně. Vždy tam totiž nějaký ten červíček hlodá. K filmu musím říct, že se jedná o zajímavé pojetí. Závěr byl zajímavý, ne však překvapivý. Každopádně by člověk měl vědět, ke komu do bytu leze... a s kým spí. (05.10.2012)

Ta divadelní předloha z toho byla na film cítit až moc, rozhodně si s tím mohli víc vyhrát. Ale ten obsah (bez ohledu na formu) byl tak vymazlenej, tak strhující, tak závažnej, že jsem v závěru, při té úžasné muzice, zvažoval dokonce i maximální hodnocení. Nádherná věc, oba hlavní aktéři výteční, Jamese Marsdena si dávám do své herecké TOP 10, dávno jsem nad ním v tomto směru přemýšlel, ještě jsem s ním neviděl špatnej film, Al Pacino holt musí prominout. (26.04.2015)

Zajímavý námět s obsazením, které překvapilo nejen výběrem herců, ale celkové vžití těchto dvou mladíků do role. Je až neuvěřitelné, jak oboum jejich roli věříte. Co celému snímku přidává na důvěryhodnosti je, že kamera téměř celý film neopustí zdi pokoje, což přizpívá atmosféře, která graduje až do ohromných výšek. Scénář je celkem povedený a spojitost obou postav zauzlovaná jak oprátka na krk a během filmu už jen čekáte, zda se smyčka rozmotá, nebo se ještě víc utáhne. (25.06.2011)

Mám ráda divadelní hry ( i když je spíše čtu), mám ráda záznamy divadelních představení a mám také v oblibě filmy vznikající dle nich, protože tak nemusím do divadla... :-) Ne teď vážně. 24. den jde do extrémů, nejenže je to doslovný filmový přepis, ale zrežíroval si ho sám autor a režisér divadelního představení. Takže díru do zaoceánských kin určitě tento minimalistický projekt neudělal. Stejně jako příliš neoslovil mě. Neumím přesně detekovat, kde všude to skřípe, zda ve hře samotné nebo v obou hlavních představitelích (bez milosti přiznávám, že právě díky nim jsem se k 24. dnu dostala). Ale nějak jsem zjistila, že mě tak v polovině "představení" přestalo zajímat jak to skončí, čímž nechci říci, že by bylo záměrem této hry ukázat nějaké super dechberoucí finále, to rozhodně ne. Beztak má divák jen dvě možnosti. Spíš je problém v rozvláčné až nezáživné režii, která si občas odskočí do modrého flashbackového videoklipu, který není moc(vůbec) důležitý, a který mě osobně rušil v divadelním prožitku. Námět by byl fajn, i myšlenka by se našla. Prostě a jednoduše zajímavý dramatik a divadelní režisér nemusí zákonitě být dobrým režisérem filmovým, což myslím u 24. dne sedí. (19.01.2007)