Room

Room musím nominovat na cenu pro Nejnapínavější filmovou scénu pro rok 2015. Protože to jak je natočena, zahrána a udělána scéna s Jackovým útěkem se jen tak nevidí. Pokoj je jinak psycho drama se vším co k němu patří. Hlavní důraz klade na postavy nemá zapotřebí odůvodňovat jejich jednání, či znázorňovat vše co se filmu děje. Spoustu událostí si člověk musí dopředu domýšlet, aby vůbec věděl která bije. Vše je ovšem tak skvěle natočeno a podáváno že zmatek nehrozí ani na okamžik. Můžu to srovnávat s nedávno viděnou Hranicí života od Marca Fostera, kde ani přestože jsem viděl film podruhé jsem hodně často vůbec nevěděl která bije. Room právem zaslouží letošní ocenění, protože na ten film se určitě jen tak nezapomene. Herci předvádějí fantastické výkony. 80% (11.03.2016)

(2x) Ačkoli jde o fikci, může příběh Emmy Donoghue skvěle posloužit jako katarze a vyrovnání se s mnoha podobnými skutečnými příběhy (Natascha Kampusch, Elisabeth Fritzl). Velmi důležité je, že příběh nekončí vysvobozením z pokoje, ale naopak tímto momentem začíná to důležité. Brie Larson a Jacob Tremblay jsou vynikající. (23.11.2022)

Žijí v jakési kůlně, vypadá to, že nemají moc peněz, ona nechodí do práce, on vypadá jako holčička a moc se nezajímají o sousedy. Brzy pochopíme, že ten chlapík, který je navštěvuje, je hlavní důvod, proč se k nim dostává denní světlo jen prostřednictvím světlíku ve stropě, že žádná jiná okna jejich „room“ nemá, a že ocelové dveře střeží číselný kód. Já naštěstí nečetl synopsi, takže jsem se pár minut příjemně motal v nejistotě. Kroky distributora moc nechápu, ale budiž, jeho volba. Výsledek je komorní a minimalistický, sázející hlavně na herecké výkony: Brie Larson je přesná a velmi dobrá, ale víc mi seděl výkon devítiletého Jacoba Tremblaye. A teď upozorním na spoilery, protože několik věcí se dle mého docela nepodařilo: pokus o vysvobození je poměrně nepravděpodobný (pět let chrání syna a pak ho pošle zabaleného v koberci do absolutního neznáma?), samotné indicie od Jacka směrem k nesmírně pohotové policistce by rozhodně nestačily k určení polohy, po vysvobození by dvojici i nejbližší příbuzné obklopili psychologové, terapeuti, sociální pracovníci, po matčině odvezení do nemocnice by dítě, které bylo zvyklé výhradně na ní, nezůstalo v „cizím“ domě, Jack je sice opatrný při chůzi po schodech, ale jiné věci, které by také „neměl“ znát, zvládá bez potíží – hlavně ty sociální, na které vůbec nebyl zvyklý. Tahle zkratkovitost prostě sráží body dolů. Čas na svobodě už není tak zajímavý. Protože se s ním hůř pracuje. Matka nemůže začít s čistým listem tak jako syn, který se narodil v zajetí, její návrat je komplikovanější – právě s touhle linií se pracuje poměrně málo. Upadne do deprese, houkne na matku, ale jinak nic. Znovu přetlak zkratkovitosti. K zamyšlení a emocionálnímu zážitku mě vybídla jiná dramata podobného ražení – třeba rakouský Michael. 75% (09.01.2016)

Obří divácký kalkul, který co do příběhu není ani zdaleka bezchybný a vynalézavý a pracuje víceméně s umně ohýbanými rodinnými motivy, ale formálně a především herecky se mu nedá absolutně nic vytknout a svůj jediný účel, zasáhnout publikum do citlivých emocionálních sfér, splňuje na jedničku. A o nic jiného tu dle mého vůbec nešlo.... 85% (13.01.2016)

Filmu jsem příliš nevěřil, ale velmi mile překvapil. Hutné, emocionální a bezvýchodní Drama s originálním nápadem, excelentními hereckými výkony s Jacoba Tremblaye je budoucí Dicaprio, stačí mrknout na jeho nadějné vyhlídky do budoucna. První hodina je skvělá především v nepředvídatelném odhalování mystéria, druhá už je méně záživnější, přesto psychická stránka s divákem může slušně zamávat. Velmi dobré. 80% (09.01.2016)