Bitva o Sevastopol

... a rána sú tu tiché, teda ženy v armáde priamo v boji je obľúbený podžáner ruského vojnového filmu. U tvorcov, aj u diváka, tak som si nenechal ujsť aj takúto modernú verziu. Bojové scény strieda romantika, ak sa ńou dajú nazvať zamilované pohľady pri zabíjaní alebo slastné úsmevy pri pohrávaní sa s fašistami, ktorí by nemali zomierať krátko. Viac ako boja (s obstojnými digitálnymi efektami) je osobného prežívania Ľudmily, jej života, a zaujímavosti z pobytu v Amerike. Nejdem skúmať, koľko je na tom všetkom pravdy, ako to bolo s vrúcnym priateľstvom s pani Rooseveltovou, beriem to ako film. A ten bol aj so značnou dávkou vlastenectva a hrdinstva dobre natočený, zaujímavý a nemôžem ho odbiť iba tromi hviezdami. –––– Vojna, to nie je len smrť. Ale aj život. –––– Počúvaj svoje srdce, strieľaj medzi údermi. –––– Pavličenková už nie je len vojak. Je symbol. A symboly sa nevyraďujú. (02.09.2017)

Minimum patosu, postavy jsou nadmíru lidské a nikterak černobílé - což platí dvojnásob v případě hlavní hrdinky, která je všechno možné, jen ne vyloženě kladná hrdinka, páč nácky ráda střílí nejdříve do kolen a nejlépe, když si zrovna užívají Vánoc u stromku s hakenkreuzem místo hvězdy/špičky. Má to svoje emočně silnější momenty, dokonce i jeden trošku epičtější, ačkoli na můj vkus zbytečně krátký. Výtka tak putuje k tomu, že z bitvy o Sevastopol tam vlastně nebylo skoro nic, a druhá výtka pak k pitomým zpívaným písničkám, který nevim, proč tam pořád cpou. BTW: Jak se ozývaly hlasy, jakože je to ruská propaganda natočená schválně v době ukrajinsko-ruských separatistů atd., je to blbost. Už jen protože několik hlavních postav jsou Ukrajinci. Nehledě na ne zrovna hezky vykreslené sovětské oficíry. Takže podělanou propagandu si strčte do zádele. (25.09.2015)

Bitva o Sevastopol, rusko - ukrajinská koprodukce, rok 2015. To jsou mi věci. Ruská kinematografie jde po letech útlumu konečně znovu nahoru. Po velice slušné Bretské pevnosti z roku 2010 jde o další precizně zahraný a poctivě odžitý válečný film. Občas je na něm znát nižší rozpočet, jak v podobě neumělého CGI, tak v horší kameře. Bohužel mi alespoň zpočátku přišlo, že hlavní hrdinka je vykreslená až příliš jako živoucí legenda a ne jako osoba hozená do noční můry. Možná to byl záměr, protože když v závěrečné třetině filmu konečně projeví emoce, dojem je o to drtivější. Kupodivu mi do děje pasovala i moderní hudba a jí podbarvené, lehce patetické scény. A ano, výcvik ve sniperské škole mi taky připomněl úžasný montypythonovský skeč How Not To Be Seen. (04.11.2016)

Hned na první pohled se nabízí srovnání s Nepřítelem před branami. Opět geroj snajper, opět jakože souboj s německým protějškem, opět tu střílíme do německého spojaře :). Je toho samozřejmě víc, ale jeden musí chtít vidět. Jsou to navíc (IMHO) jen berličky. Podstatné je, že film jako celek nepůsobí úplně zle. Př. v případě Stalingradu jsem ml už pocit přeplácanosti (prostě "ruské až moc"). Tady se snaží držet zpátky (asi za to můžou ti Ukrajinci :)) a to filmu jen prospívá. Na druhou stranu musím také říct, že závěr mě nenadchnul. Přišel mi odfláknutý a "o ničem". Já sice chápu, že jde o film podle skutečné osoby (Ljudmila Pavličenková opravdu existovala), ale také to šlo se s tím malinko víc pomazlit. Co mi také z počátku vadilo bylo to přeskakování mezi třemi časovými rovinami během vyprávění. Baba vzpomíná na setkání ve kterém se vzpomíná (?). Celkově beru jako nadstandard. (02.06.2015)

Pavličenková podle Olesova a Korina není člověk, je to socha, Atlas, který na bedrech nese celou tíhu války, Sovětského svazu, internacionály a všichni soudruzi okolo se můžou přetrhnout o to, kdo jí miloval dřív, než to bylo cool. Stejně plochý, plný patosu a jen o chlup lepší jak Jolieové Pampalíny. (01.03.2018)