Tiché dny v Clichy

Těžko hodnotit filmovou adaptaci nejoblíbenějšího spisovatele a génia Henryho Millera. Ačkoli se nejedná o žádný filmový skvost, vzhledem k atmosféře za jaké jsem film zhlédnul, musím dát čtyři hvězdičky. A myslím si, že kdyby všichni lidi naložili se zhlédnutím tohoto snímku stejně, také by dali čtyři hvězdičky :-) (26.05.2009)

Prišiel do Paríža, padol si do oka s jedným z jeho početných bohémov, potrtkali čo sa dalo, občas niečo napísal a potom po rokoch zomrel v náruči mladučkej dievčinky s vyholenou mušličkou. Fajn život, ale film? Millerov svet mi je vôbec vzdialený. A pár dní pred tým som naviac po rokoch videl a tentokrát už fakt naplno docenil Polanského Horký mesiac, takže čo sa to tu vlastne pokúšam riešiť, no nie? (04.12.2006)

Upraveno v září 2020. Film Tiché dny v Clichy je povedeným zhmotněním intimní podstaty novely osobitého amerického spisovatele Henry Millera. Pařížská dekadence třicátých let dvacátého století: nepřeberná líheň světových umělců i slávy kulturního dědictví, útočiště jizev vnitřních světů, posedlostí i zvráceností, úkryt úzkostí a životních zkušeností. V touze po životě vládne Éros, je sebeobranným pudem, revoltou proti puritánství i útěkem před pokrytectvím a skrytým násilím duše. Claude Chabrol tvaruje estetické výjevy i intimní pocity zloby, rozpolcenosti a uspokojení společně se zářivě tlukoucí bouří smyslného soustrojí pohybu masy do obrazců poezie. Rozkoš, úzkost, radikalizace společenského soužití. Dekadence je životodárným elixírem, bezpečnou skrýší před zuřivým nepřátelstvím okolního světa, ale i putováním vlastní rozpolceností vnitřního světa při jeho zkoumání a pátrání po smyslu života. Marcel Proust otevřeně zobrazoval vztahy, Henry Miller bez předsudků popisoval smyslnost prožitků, Claude Chabrol zachytil nálady i podstatu. Hlavním průvodcem té spisovatelovy katarze je Joey (zajímavý Andrew McCarthy), odraz Henryho Millera. Hledání života, uspokojování, poznávání i umělecké sebereflexe jako odbojný postoj ke konvenčně zavedenému životu. Průvodcovým průvodcem v nepřeberných možnostech pařížské rozkoše je Carl (pozoruhodný Nigel Havers), odraz rakousko-britského spisovatele Alfreda Perlèse a též zkušený fotograf pornografického podnikání. Život je tu koketní výzvou smyslnosti. Hlavní ženskou postavou je Colette Ducarouge (zajímavá Stéphanie Tchou-Cotta), osudové děvčátko nerozlučných přátel pařížských neřestí. Kontroverze sílí v dráždění pokrytectví. Výraznější postavou je zde Nys (zajímavá Barbara De Rossi), smyslná animírka a Joeyova múza osamělosti v niterné touze důstojného útěku před zuřivosti velkoměsta. A k výraznějším patří také Edith (pozoruhodná Anna Galiena), svérázná animírka v poetickém vytržení i v zuřivém bránění finančního vyrovnání. Z dalších rolí: animírka a Carlova věrná múza Yvonne (Eva Grimaldi), šarmantní velitelka sboru animírek Adrienne (Stéphane Audran), mecenáš, ale i oběť neřesti Ernest Regentag (Mario Adorf), jeho podobně poznamenaná manželka Ania Regentag (Isolde Barth), Colettin důvěřivý a morálně zásadový otec (Jacques Brunet), Colettina rozvernější matinka (Beatrice Kruger), či organizátor výbuchu barev a chutí dekadence pařížských noci Sebastian (Wolfgang Reichmann). Tiché dny v Clichy jsou stylovým filmovým vyjevením nálady knihy. Novela dostává jiný rozměr i jiné barvy, ale zachovává podstatu ducha i krajin vnitřních světů. Pozoruhodné filmové dílko. (25.12.2009)

"Pak spustil Carl, francouzštinou, jaká by dělala čest apačovi. >Poslechni, ty sejre zasranej,< začal. Chlap se chystal něco namítnout.>Zavři kušnu,< zavrčel výhružně Carl a udělal gesto, jako by ctěl tomu blbounovi zakroutit krkem. >Řeknu ti akorát tohle: "Seš stará píča. Smrdíš!"< Vzápětí ho popadl jeden z jeho mrtvičných záchvatů smíchu. Chlap musel mít dojem, že jsme šílenci. Zvolna jsme couvali ze dveří, nepřestávající se při tom hystericky chechtat. Ten blbec byl tak slaboduchý nebo popletený, že se jen zhroutil do židle a stíral si z čela pot." Ano, ve filmu je oproti knižní předloze mnoho vynecháno. Výše citovaná pasáž,odehrávající se v lucemburské kavárně, kam nemají přístup židé, je v knize synonymem radikalismu, který se začal šířit Evropou a byl nakonec zhoubnějším, než pařížské kabarety, které byly, jak by řekl Adolf Hitler a uživatel d-fens zatuchlým bordelem "smrdiaceho alkoholom, zvratkami, potom, parfémom a spermatom." Politické demonstrace na konci filmu, které zvolil Chabrol, byly sice určitým zklamáním a zjednodušením, zároveň ale daly možnost vzniku nádherné scény - přátelé jsou rozděleni, Miller se vrací tam, kde mu bylo nejlépe, do bordelu. Ale už to zkrátka není ono a ten smutek ve tvářích bordelmamá, děvek i samotného spisovatele, je natolik opravdový, že nemohu hodnotit jinak, než absolutně. Ach, ta třicátá léta. L'Age d'Or (29.04.2007)

Adorácia hriechu, chlípnosti, dekadencie a nemravnosti ako tých "najľudskejších" a "najhumánnejších" vlastností. Asi som neľudský antihumanista, ale fašistická hrozba prezentovaná pouličnými nepokojmi v závere filmu na mňa zapôsobila ako "závan čerstvého vetra do zatuchnutého bordelu smrdiaceho alkoholom, zvratkami, potom, parfémom a spermatom". Napriek tomu.......film má kúzlo, šarm a úprimne povedané, očaril ma (rovnako aj 15 ročná Collette:) Darmo, hriech bol vždy lákavý a zvodný:)) (02.12.2006)