Podnikavá Joy

Džej-Law v roli rodinnou utlačované ženy plné snů, které život naházel nejvíc klacků pod nohy v dějinách lidstva. Díky hyperakční kameře a vhodně zvolenému písničkovému soundtracku působí O'Connorova režie opět jeho něco, co divákovi nenechá od začátku do konce vydechnout. Slaďoučký drama, který mě sakra že bavilo. (20.05.2016)

Americký sen, jak se z ničeho stát veleúspěšným, ale celé je to o mopu. A pak ještě o protivné rodině, která do hrdinky furt hučí a hučí, že na to nemá. Roberta De Nira vidím v takové roli už po několikáté. Místo mafiánů z mladších let, se ve stáří přehrál do škatulky zapšklých dědků. Isabella Rossellini si zahrála taky pořádnou čarodějnici. Hrdince prostě všichni jenom házejí klacky pod nohy a ona se přesto vzchopí a ten mop si prosadí. Víte, co? Fajn! Mop je bezvadná věc a další věci, co vymyslela (osobně gratuluji a děkuji za protiskluzová ramínka) jsou užitečné a praktické. Ale film o ní je – fádní. I když je snímek ryze kapitalistický, tak jsem si při něm připomněla filmy z 50. let, kde se furt řešila jen práce a nic jiného. SHRNUTÍ: Zábavné asi jako video návod na použití mopu. (23.10.2018)

Jenže spolehlivost k zážitku nestačí, jakkoli hlavně De Niro coby výbušně potrhlý, znovu a znovu záletnický otec titulní hrdinky zosobňuje nejzářivější z barev pestrého rodinného koloritu. Více méně zábavné momentky kolem maminky zahnívající u seriálů či exmanžela Joy přežívajícího i po rozvodu v suterénu jejího domu tvoří pouhé ozdůbky příběhu, který postupuje fádně, popisně a bez tajemství. Včetně vypravěčské role babičky, jež vzpomíná, jak už v dětství Joy „vyráběla věci“, a věčně opakuje své milované vnučce, která se v dospělosti stará o vlastní děti i zbytek rozháraného příbuzenstva, že se stále nemá vzdávat vlastních snů. Proroctví „Jednou budeš úspěšná vůdkyně“ ohlašuje předem modelovou poctu silným ženám, k níž se film prokousává řetězcem banalit o dívce z chudých poměrů, jež nakonec svého uznání došla.Přinejmenším od Russella by člověk čekal nápaditější znaky vyprávění než hrdinčiny noční můry či její názorné osvícení, když si při vytírání poraní ruku o střepy a začne vymýšlet onen „zázračný mop“. Přitom Joy vůbec není špatně natočená, prostě jen chutná mdle, usedle a barvotiskově. Vedle herců však obsahuje jeden motiv, který jí dodává šťávu: okamžik, kdy sama hrdinka, ale hlavně divák objevuje sílu, bizarní kouzlo a dobové zákulisí teleshoppingu. (07.07.2020)

Russellovi už začíná s jeho osvědčeným týmem a stylem malinko docházet dech. První polovina Joy je totiž dosti velký režijní guláš, v němž jsou rádoby vtipné scénky dávkovány bez ladu a skladu, celé to působí chaoticky, postavy jsou nesympatické a celá ta stylizace alá televizní soap opera tom vůbec nesvědčí. Až se zjevením Bradley Coopera a náhlým vršením problémů začne film po režijní stránce opět připomínat toho starého dobrého Russella, jak ho máme rádi a celé to konečně začne šlapat, jak má. Bohužel už je na to malinko pozdě a svůj vlastní odfláknutý scénář, v němž režisér až překvapivě kašle na pořádné vykreslení vedlejších postav, zkrátka zakrýt nedokáže. Jennifer Lawrence je ovšem opět famózní a i zbytek obsazení drží toto rozpačité drama za všech okolností nad vodou. Od Russella jsem ale očekával mnohem více. (02.01.2016)

Vytře s ním hravě celou kuchyň, při ždímání na něj nemusí sahat, bavlněnou hlavici pak jednoduše šoupne do pračky, která se postará o zbytek. Proč o tom točit celovečerní film? Každý rok se musí v oscarovém (Zlaté glóby, ceny BAFTA) osudí objevit alespoň jeden film, jehož zařazení je přinejmenším nepochopitelné. I v nejrůznějších filmových databázích se pak po prvotním nadšení nejvěrnějších stáhne do průměrných čísel (viz. Špinavý trik). Joy dopadne stejně. Nechtěla strávit svůj život sledováním televize a skrýváním se před světem jako její matka. Její příběh určitě zajímavé úlomky má, ale filmové zpracování není ani pohodové, ani suverénní, nestrhne ani herecky (třeba jako v případě Terapie láskou). Emočně je to (u Davida O. Russella znovu) velmi nestálé, dramaticky povrchní, komediálně nijaké. Vedlejší postavy jsou až nemístně přestřelené, vztahy mezi nimi nejsou komplexní, jak by si možná tvůrci přáli. Pro Jennifer Lawrence měl být tenhle životopis v Russellově podání další slibnou šancí. Sic sází na lehkou vyprávěcí notu, ke mně se té lehkosti ale moc nedostalo. Vesměs zklamání. Ač jsem to čekal. Lawrence tradičně fajn. (30.12.2015)