Most špiónů

Film o Americe, přátelství navzdory době a mužích, kteří jen dělají svou práci. Hanksova nenápadného hrdinu by před několika desetiletími hrál v režii Franka Capry zřejmě Gary Cooper nebo James Stewart. Stejně jako u Capry, jsou také v Mostu špionů americké hodnoty zastupovány a hájeny nezkorumpovatelným jednotlivcem, nikoli nespolehlivými institucemi. Cesta za spravedlností zároveň vede přes tolik překážek a kompromisů, že se v závěru namísto radosti z vítězství dostavuje pocit úlevy, že už je po všem. (Kromě toho se Spielberg ve finále opět projevuje jako mistr náznaku a vypravěčské zkratky, když si vystačí s velmi prostým a přitom velmi výmluvným záběrem dětí přelézajících plot. Zdánlivý happy end tím v kontextu dříve spatřeného přelézání berlínské zdi získává znepokojivé trhliny.) ___ Pozice mimo systém se u Donovana projevuje v první i druhé polovině filmu následováním vlastních pravidel hry. Nejedná tak, jak by podle lidí, kterými je zaúkolován, jednat měl. Jeho pojetí spravedlnosti nepodléhá anti-komunistické panice a z práce špionů si dělá legraci („You know, spy stuff“) a nepřiřazuje ji takový význam, jaký byste u hrdiny špionážního thrilleru očekávali (přerušení dialogu o dalším postupu telefonátem manželce, s kterou řeší, jakou marmeládu ji má z „lovu lososů“ přivézt). Narušování přehnané vážnosti soudního, resp. špionážního filmu záměrným nebo zdánlivým vypadáváním postav z žánru a uzemňujícími hláškami („Nemůžete říkat ‚Rusko‘? Ušetřilo by to čas“), jejichž načasování prozrazuje intuici mistra, vnímám jako hlavní scenáristický vklad bratrů Coenů, kteří klasický Hollywoodu přes veškerou úctu k němu nikdy nebrali zcela vážně (na další pádný důkaz si stačí počkat do premiéry Ave, Caesar!). ___ Jak je u Spielberga zvykem, své počínání bude protagonista muset obhájit nejen před širší veřejnosti, ale také (a nakonec zejména) před svou rodinou. Byť nepřítomná v druhé části filmu, představuje důležitý hnací motor Donovanovy činnosti (opakovaně vyjádřené přáni vrátit se do tepla a pohodlí domova, který si v Berlíně připomíná alespoň vydatnou snídaní v Hiltonu) i zdroj jeho pochyb, zda je svému synovi dobrým otcem a své ženě dobrým manželem. ___ Otevírací záběr filmu, ve kterém vidíme Vogela ve třech verzích (naživo, odraz v zrcadle a dokončovaný autoportrét), nás výstižně uvádí do světa špionů střídajících několik identit a zároveň vytváří nesprávná očekávání ohledně čitelnosti Vogelových záměrů. Brzy se totiž ukáže, že jde nejen o muže zachovávajícího za všech okolností ledový klid, ale také o jednu z nejpřímějších a nejčestnějších postav vyprávění. Svou upřímností si získá i Hanksova právníka. Zvláštní spřízněnost obou mužů, kteří se vzájemně potřebují a ovlivňují, je v berlínské části filmu vyjádřena prostřednictvím Hanksova nachlazení, které ho nutí neustále si utírat nos. Stejně jako jsme to dříve viděli dělat fenomenálního Marka Rylance. ___ Vytváření paralel mezi jednotlivými postavami a dějovými liniemi je silnou stránkou filmu, přispívající společně se spirálovitou strukturou vyprávění k jeho semknutosti a narušující černobílé pohlížení na historii. Druhá polovina filmu (která skutečně začíná přesně po uběhnutí poloviny stopáže) je v zásadě variací poloviny první a uvědomíme si díky ní, že obě strany konfliktu mají společného více, než by byly samy ochotny připustit. Jednotlivé záběry na sebe často živě reagují, díky jejich plynulé návaznosti nevypadáváme z rytmu a naše pozornost nepolevuje. ___ Připadá mi skoro zbytečné chválit na Mostu špionů to, čím vyniká většina Spielbergových filmů – úsporné a srozumitelné vyprávění obrazem, pečlivé vedení divákovy pozornosti (z velké části bez současné manipulace emocemi – v užití hudby je film nezvykle střídmý, poprvé ji použije skoro po půl hodině). Dopředu nás připravuje, mimo jiné hudebním motivem, na špionážní zápletku, která se naplno rozeběhne až ve druhé polovině vyprávění (právě kvůli absenci této včasné expozice působí neobratně linie s náhle se zjevivším studentem ekonomie) a upozorňuje na to, čemu máme věnovat pozornost („ …zda mě obejmou, nebo jen posadí na zadní sedadlo“). Převahu jedné nebo druhé postavy vyjadřuje jejich pozicí v záběru, myšlenkový proces nebo odražení argumentu protiargumentem ilustruje náležitým pohybem kamery, atmosféru dotváří různým barevným laděním (hřejivějšího) Západu a (skoro bezbarvého) Východu. Ačkoli Most špionů z 90 procent tvoří scény, v nichž dva postarší muži sedí u stolu a dlouze konverzují, je od začátku do konce stejně strhující a napínavý jako filmy založené na permanentní akci (třeba Šílený Max). 85% Zajímavé komentáře: Mertax, Anderton, Baxt (28.02.2016) (méně) (více)