Godzilla II Král monster

Godzilla II Král monster je vnitřně rozštěpený film, protože se snaží balancovat tak, aby propojil rozvolněné normy japonského žánrového filmu s těmi hollywoodskými, kde se hraje na racionalizování a plauzibilitu. To zároveň znamená, že se chce zavděčit dvěma typům publika: Na jedné straně jsou fanoušci, kteří začnou dojemně slzet, když Mothře k jejímu klubání začne hrát klasická píseň a objeví se identické dvojče Ziyi Zhang. Na straně druhé jsou diváci, kteří o japonských godzilláckých filmech nemají ani ánunk, takže prskají, že King Ghidorah vypadá jako Zmej Gorynič a všechny snahy přiblížit se poetice kaiju filmů odsuzují jako domnělý projev hlouposti a béčkově lajdáckého přístupu tvůrců. Tým v čele s Michaele Doughertym tak na jednu stranu háže na fanoušky intertextuální odkazy po lopatách, ale na stranu druhou film prokládá neustálým sebereflexivním vtipkováním, aby si skeptický divák náhodou nemyslel, že vše co vidí, je myšleno smrtelně vážně. Jenže jít po dvou odlišných cestách zároveň zkrátka nejde a tak je výsledek nutně polovičatý a rozpačitý. (12.02.2024)

Fuckin’ epic. Jednička na to šla přes atmosféru a náznaky, kdežto dvojka jde rovnou tvrdě na věc a servíruje nekompromisně velkolepé scény, bitvy a výjevy. Monstra jsou parádní a ani se zápletkou a postavami jsem neměl větší problém. Je mi vlastně jedno, jak velká je to blbina, protože to celou dobu šlape na plyn a snaží se to diváky konstantně ohromovat (v mém případě úspěšně) bombastickými triky, výpravou a celkovým měřítkem. A jako bonus démonická, burácivá hudba. Aktuálně si nevzpomínám na sezonní blockbuster z poslední doby, který bych si tak užil. 70 % (v kině za 4*, všude jinde za 3*) (01.06.2019)

Zatímco jednička byla pruda pomalu horší než prznění katolických panen, dvojka značně pookřála, zesvižněla a dala by se přirovnat k interakcím s multiotvorovou katalogovou MILFkou. Sice blond a kapku přitroublou, ovšem chlípnou, agilní a s natolik kulantním hardvérem, že na nějaké to postkoitální rozbíjení atomu a rozjímání nad nejpalčivějšími dilematy Schopenhauerovy intergenderové pohlavní metafyziky pro tentokrát sere pes. Ono také vyčítat filmu, mimochodem skvěle a megalomansky udělanému, který a priori i a posteriori pojednává o vzájemném koxování ťamanských sci-fi megapokémonů, filosofickou plytkost, naprostý nedostatek Cuntových postulátů či insitní prokreslení psychologie postav á la antické drama, může jen olupený rozumbradáč fixovaný na vlastní pravačku (čti „naprostý kokot“). Takže žádná další Edwardsova uspávačka hadů, nýbrž nabušený, poměrně temný, odsejpající a vizuálně blažený spektákl o godzilím Bajajovi, který se bez bázně a hany vypraví naporcovat draka, aby za odměnu dostal půl Zeměkoule a mohl ošukat obří radioaktivní můru, v němž tvůrci neváhali tasit téměř kompletní panteon Hokajdomonster, dokonce i včetně Kena Watanabeho. Tu a tam sice klukům kapku ustřelilo měřítko, ale když to děláte s láskou, na velikosti přeci nezáleží, a z každé obří šlamastiky se vždycky nějak dá se ctí vylízat. (17.06.2019)

4,5/10 Jedničku miluju. Kong byl průser. Tohle má bohužel blíž ke Kongovi. Hrozně hloupý, scénáristicky prázdný, plný klišé a hlavně naprosto bezpohlavní. Monstra se řežou pěkně, ale co z toho, když vás to vůbec nezajímá. Občas se daří navodit slušnou atmosféru a kamera umí vykouzlit krásné záběry (ty barvy!)... ale kdo by to nečekal u filmu za 180 mega. Zklamání. (07.06.2019)

Ty jo mě to nebavilo. Jako že strašně strašně strašně moc. Na druhé Godzille je vidět, že stála hodně peněz a samotné bitky monster jsou celkem fajn, minimálně ta finální, kde se chytře pracuje s měřítkem a střídají se velkolepé záběry na dva soupeřící titány s akcí s lidskými hrdiny pobíhajícími u jejich nohou. Ale to je vlastně všechno. Nová Godzilla má asi patnáct lidských postav, avšak najít mezi nimi jedinou, která by byla alespoň trošku zajímavá nebo sympatická, byl úkol nad moje síly. Pár hodin po projekci si vlastně pamatuju jména asi dvou hrdinů. Potíž je v tom, že i přes veškeré deklamování a jisté pokusy pojmout Godzillu II trošku jinak to je nakonec do velké míry právě o těch lidských hrdinech, kteří ovšem svou tupostí, plochostí a absolutní neochotou brát se alespoň trošku s nadhledem (je to film, v němž se rve obří ještěr s ještě větším trojhlavým drakem sakra!) zprvu nudí, aby pak začali být vlastně jen otravní. Velkolepost a elegance, kterou slibovaly upoutávky, tu nakonec není a ačkoliv se na bitky kouká dobře, ten zbytek se fakt nepovedl. Popravdě o další film pojatý tímhle způsobem už jako divák doopravdy nemám zájem. (30.05.2019)