Bože, jak hluboko jsem klesla!

Film úspěšně osciluje mezi erotickým filmem, komedií, travestií, groteskou, dramatem a satirou. Už tím je zajímavý. Na rozdíl od většiny erotických filmů je děj skutečně děj. Film je důkazem toho, že méně je někdy více. Na jednu stranu obsahuje záběry, které např. v produkci současných pseudopuritánských USA nemají místo, na druhou stranu odhaluje co nejméně a nechává prostor divákově fantazii, díky čemuž působí nesmírně afrodiziakálně. Významně k tomu přispívá motiv zakázaného koitu (novomanželé zjistí o svatební noci, že jsou nevlastní sourozenci) a chování nezkušené ženy, která vyrostla v klášteře. Opomenout nesmíme satiru falešné morálky vyšších kruhů na Sicílii na začátku 20. století a konfrontaci duchovna a fyzična. (11.04.2007)

Jak už je patrné z poznámek ostatních, tenhle film je cenný především s ním spojenými zážitky. To se týká výhradně pamětníků jeho premiéry v tehdy socialistických kinech. Po shlédnutí většina z nás byla mírně konsternována konfrontací mezi snem a realitou, nicméně ten slabý nádech hříšného chtíče mi v podbřišku vibruje dodnes:-) (23.01.2007)

Provokující název nezklame po zhlédnutí očekávání, která vyvolá. Humor v podstatě laskavý, autorská nemilosrdnost více tušitelná než nahmatatelná, morálka čistoty a ryzosti v proklamaci, šmíráctví, mindrák a trapné pokrytectví v střízlivé a doložitelné skutečnosti. Zhruba tak lze pojmout tento kontroverzně chápaný a vykládaný film, navíc přesně zasazený do dobových souvislostí přelomu XIX. a XX. století. Šněrovací scéna (nebo odšněrovávací) patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo natočeno a napsáno. Roztomile působí i mladičký "Cattani" Placido. I dnes si toto dílo zaslouží jako určitý mravní korektiv svého druhu tématem i invenčním zpracováním pozornost a očekávání, se kterými před desetiletími přicházel do našich kin. (26.08.2007)

Tento film se stal ve své době kultovním právě proto, že se v něm mělo objevit víc než nahé rameno a právě proto se na něj tlačili i naprostí filmoví ignoranti. Mě se nejvíc vryla do paměti scéna, kdy Michele Placido přeřezává Lauře Antonelli šňůry u korzetu. Měla jsem starost jak to "po tom" dá dohromady. (31.01.2004)

Väčšina komentárov tu rieši erotickú stránku filmu, prípadne súvislosť s tým, že v časoch do roku 1989 šlo o svieži závan nahoty v kino-normalizačnej rigídnej cudnosti. Fajn, že sa to spomína. Prvoradým pozitívnym znakom filmu je však popri zmienenej nahote aj jeho ľahko plynúci a zdanlivo nenáročný príbeh o žene, ktorá vďaka rozličným protivenstvám - či už rodiny alebo doby - s obtiažami a pomerne neskoro začala objavovať vlastnú sexualitu. Dá sa čítať ako ľahká paródia na červenú romantickú knižnicu, no rovnako v ňom nájdu potešenie tí, ktorí v ňom uvidia trefnú kritiku upätej a falošnej morálky vyšších vrstiev, vypätého nacionalizmu podporovaného dobovo módnymi autormi (tu konkrétne D´Annunzio), zapredanosť katolíckej cirkvi tým, ktorí majú momentálne moc a peniaze. Poznámka: Pri zmienenom spisovateľovi Gabrielovi D'Annunziovi sa trochu zastavím. Vynikajúca je scéna audiencie slávneho a populárneho spisovateľa, kedy sa na návštevu (a azda aj nejaký románik) s ním tešia nadšené obdivovateľky. Spôsob, akým s nimi naložil (povýšenecká ignorancia), dokonale vystihuje povahu tohto excentrického, nacionalisticko-militaristického spisovateľa, skrývajúceho sa za anarchisticko - dekadentné spisky a plamenné výzvy. Všetko jeho filozofovanie o oslobodení sa od tradícií nakoniec viedlo k tomu, že sa stal jedným z hlavných ideových zdrojov talianskeho fašizmu. Poznámka: Literárno-estetická a umelecká úroveň tohto dodnes miestami ceneného autora je sporná - jeho zdĺhavé, patetické a jalové opisy sa pohybujú niekde v limitoch od vznešenej nudy k príšerne nečitateľnému hnoju. Na druhej strane niektoré jeho konštrukty toho ,ako naložiť s riadením štátu, majú v sebe punc interesantnej nekonvenčnosti (každý deň by sa mal celý národ riadiť inou básňou, základom riadiacej sily je hudba jej duchovná sila). Dielo autora, ktorého prevažná časť odznela s koncom predvojnovej epochy. (26.10.2020)