VOD (3)
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (272)
Opravdu úctyhodné dílo a skvěle zdokumentovaná atmosféra obrazů moderního světa s přírodou. Navíc, možná tento křehký svět přírody pod tlakem moderní civilizace nenávratně za několik let zmizí a pravděpodobně už tady ani nebude. Každopádně jde o nadčasový klenot patřící k tomu nejlepšímu, co v experimentálním filmu vůbec kdy vzniklo. A kdo rád přemýšlí o přírodě a má ji rád, bude u tohoto výjimečného díla spokojen. ()
Okomentovať tento film som sa zmohol až takmer po mesiaci od jeho vzhliadnutia a aj napriek tomu sa mi veľmi ťažko hľadajú slová. Zaujalo ma, aké rozdielne názory tu naň sú.. Koyaanisqatsi je niektorými chválené do nebies, druhí v ňom naopak nič nevidia, ďalší zase nevedia film presne posúdiť, pretože mu neporozumeli. Ak mám pravdu povedať aj ja som mal s tím určité problémy. Tkvie to v tom, že Koyaanisqatsi má vlastne celý rad posolstiev a množstvo myšlienok, takže každý si ho môže vyložiť podľa svojho. Za všetkým je samozrejme originálne a takisto úchvatné spracovanie filmu (ťažko ho nazvať len čisto dokumentom) spočívajúce v syntéze obrazu a zvuku, bez akéhokoľvek použitia komentára. Čo sa týka hudby Philipa Glassa - myslím, že je jedna z autorových najlepších a depresívnou by som ju určite nenazýval. Skôr by som ju označil za meditačnú a miestami až hypnotickú, pričom samotný soundtrack sa počúva tiež celkom dobre. Ako tu už bolo spomínané, najväčšie zásluhy si kameraman a strihač v jednej osobe Ron Fricke (Baraka), ktorý nasmímal úžasné neopakovateľné obrazy a ak mám pravdu povedať viacej ma zaujali tie z mesta ako z prírody, predovšetkým až postapokalyptická vízia sídlisk, ktoré sa idú rúcať či obrazovo prekrásne pristávanie lietadla. Strih sa potom najviac predvádza v scénach z mestského prostredia, kde skvelo ukazuje jeho uponáhlaný a stereotypný štýl života. V závere potom už treba iba povedať, že film si aspoň s môjho pohľadu plné hodnotenie zaslúži, veď práce na ňom trvali takmer 10 rokov jeho výpovedná hodnota je snáď omnoho väčšia než keby obsahoval akýkoľvek komentár. ()
Myslím, že si většina z nás ani nedokáže představit, jak v osmdesátemdruhém působil tento film. Bez vizuálních efektů, přikrášlení, či přihoršení zobrazuje svět a život lidí v něm takový jaký je - a ty záběry jsou fascinující, někdy nečekané a přitom veskrze prosté. Neduhou filmu je pouze neúprosný zub času, bohužel ne vše, co bylo tak uhrančivě v 80. letech je působivé i dnes. Osobně preferuju Baraku, která měla jaksi "čistší" a vychytanější záběry jak přírody, tak civilizace. PS: Zajímavostí je, že tento film patří mezi cca 50 kousků, které doporučuje Christopher Nolan a přibližně v 1 hod 17 min je záběr vzhlétající rakety, kterým se Nolan inspiroval při tvorbě Interstellaru (i zvukový motiv v tu chvíli je velmi podobný). 7/10 ()
Musím přiznat, že v první půli filmu, tedy té ekologičtější části jsem v kině usnul. Nebylo to zapříčiněno nudností filmu, ale byl to důsledek toho, že jsem v noci naspal jen 4 hodiny. Zato v té druhé půli jsem seděl naprosto pozorně a hltal každý nový mihotající se obraz,který mi Reggio nabídl. Filozofické myšlenky mě zasáhly zejména během ukázky života ve velkoměstech a je jasné, že každý si z dokumentu může vzít něco jiného, takže nemá cenu tady filozofovat, raději běžte do kina a tam si filozofujte sami :) Viděno na festivalu UNITED. ()
Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)
Galerie (27)
Photo © Island Alive / New Cinema
Zajímavosti (14)
- Philip Glass si film rozdělil na 12 segmentů a napsal hudební doprovod pro každý zvlášť. Když si však režisér poslechl jeho výtvor poprvé, tak film podle něj kompletně přestříhal. (hot_spot)
- Patronem této části trilogie byl Francis Ford Coppola. (hot_spot)
- V seriálu Simpsonovi (od r. 1989) se v epizodě První meta dobyta (2010) nachází odkaz na film Koyaanisqatsi. Homer a Bart jsou v kině na 3D filmu s Itchym & Scratchym, který je v podstatě zcela na způsob Koyaanisqatsi, a to včetně hudby ve stylu Philipa Glasse. Některé scény jsou dokonce téměř totožné – např. záběr na mrakodrap, západ slunce, „zrychlená“ křižovatka, start rakety, maminka s dětmi v obchodním domě u televizí, etc. Akorát místo lidí tam jsou myši podobné Itchymu. (Idée_fixe)
Reklama