Vyšší moc

„KDE JE TÁTA?…“ /// Östlund, kráčí za svým cílem klidným tempem. Tím cílem je psychologická sonda, od který jsem vočekával víc, než jsem měl. Po prvním lyžovacím dnu přichází lavina, na kterou lidi (asi) reagujou instinktivně. Ne každej má instinkt zabijáka (no dobře, tak hrdiny). Začíná se rozehrávat rodinný drama, který díky dalším postavám vypovídá i o jinejch věcech (sociální kontext?). Ale já se těšil na tu rodinku, páč manželství je složitá instituce i bez lavin. Beru i ten filmařskej přístup. Statický záběry, nebo záběry „vo ničem“, který maj k něčemu (asi) sloužit. Zas takovej frajer nejsu, takže jim to moc nežeru, ale proč ne, ten Vivaldi není špatnej. Posloucháme Ebbu, sledujeme její rozpaky či frustraci z nastalý situace. Jinej úhel pohledu má Thomas. My víme, kde je pravda a škoda, že atmosféra, která se dá krájet nevydrží dýl. Voni toho tady totiž řešej zbytečně moc. Navíc jediná schopná postava je Ebba. Thomasův charakter se vyvíjí dobře, ale pak mě přestal bavit. Pak ta záchrana… to je spíš trapnost. Očekávání splněno na půl. Čekal jsem víc psycho, nějakou filozofii či snad studii člověka, ovlivněnýho nepříjemnou událostí. No nic. Asi si budu muset prožít něco svýho… (což by neměl bejt problém. Su ženatej…) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nechápu, proč mě stará přihlásila na lavinovej kurz. 2.) Zjistím, že ani přežití laviny nezajistí šťastnej život. 3.) Thx za titule ,,jneck“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (11.02.2015)

Tisíckrát se můžu zapřísahat, že mě by se nic podobného nestalo, ale jen Bůh ví, jak bych se v podobném případě zachoval. Tím, že se film nesnažil otcovo počínání kategoricky odsuzovat, mi byl sympatický. Na druhou stranu chápu postoj matky a dokážu si představit, že podobná událost může dosud fungující vztah totálně zničit. A stejně tak si dokážu představit, že by to probíhalo přesně takhle. Opravdovost je tady hlavní devízou. A to platí i pro výborně napsané postavy. Jen bych byl raději, kdyby byl film tak o půl hodiny kratší. To množství dlouhých statickcýh záběrů bylo místy neúnosné. Ale díky výše zmíněným kladům se dalo přežít. 80% (21.03.2015)

Mě ta depresivní atmosféra asi sedla, herecký výkony jsou taky super. Až teda na scénu, kdy Tomas hystericky brečí, ta na mě působil dost rozpačitě, ale jako vrchol celé té rodinné katastrofy to docela sedlo. Jen je to strašně zbytečně dlouhý, proč režiséři v dnešní době absolutně netočí kratší filmy? Nic co by mělo lehce přes hodinu, všechno jsou skoro dvě a tady to bylo pro mě jediný a velký mínus. Některé scény jsou naprosto bezvýznamné, ale ty silné si mě zase tolik získaly, že to teda Vyšší moci odpustím a půjdu na 4 hvězdy. Ještě bych vytáhl pozici dětí v manželské krizi, docela se mi líbilo, jak tu byla ukázána. (15.07.2015)

Když muž vypadne ze své role… Podobně jako k uvolnění laviny, také ke spuštění partnerské krize stačí nepatrný podnět. Na jeden sebezáchovný projev mužského sobectví se jako na sněhovou kouli začínají nabalovat další prohřešky a pochybení. Namísto falešně veselých fotografií z dovolené (inscenováním jedné z nich film začíná) sledujeme kroniku jednoho rozchodu. Demoralizující atmosféra vzájemné nedůvěry s sebou strhává také blízké okolí. Tahle lavina možná nikoho nezabije, ale ani neposílí. Vysokohorské scenérie poskytují měřítko k posouzení vážnosti problémů, kterým postavy čelí. Třebaže dějiště, znervózňující hudební motiv i mnohé rozehrané situace (zmizení v mlze, neschopný řidi autobusu) slibují velkou tragédii, taková perspektiva odpovídá tomu, jak chce své selhání vidět hlava rodiny. Ve skutečnosti se na plátně odvíjí intimní rodinné drama. Voyeuristická, převážně statická kamera, která zásadně nepřejímá hledisko postav, nás navenek nenavádí k jednoznačné interpretaci, ale záběrové kompozice dávají jasně najevo, že slabým článkem zde není z obrazu vytěsňovaná žena, nýbrž muž, pochybující o vlastní maskulinitě natolik, že o ní musí ostentativně přesvědčovat sám sebe (chlastací akce s parametry předcivilizačního mužského rituálu) i své okolí: v zrcadlovém odrazu snímaný pokus o intimní sblížení s manželkou má stejně nejasné kontury jako Tomasův status hlavy rodiny. K akceleraci zkázy pak přispívá, že oběma partnerům zoufale chybí nadhled. Narozdíl od režiséra, který napjatou atmosféru bergmanovské psychologické sody rád boří vpády ze žánrově vzdálených světů (nálet dětského drona, nálepka na dveřích). Díky neochotně dělat ústupky a jakkoli postavám jejich situaci ulehčovat jde o neocenitelný trenažér pro podobně „kalamitní“ situace ve vašem vlastním vztahu. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Madsbender (23.01.2015)

Paradies: Schnee. Intenzivní vztahová lavina, která se valí kolem vrcholů Bergman, Trier, Seidl a Andersson a končí (pro Östlunda typicky) velkou a zdánlivě nadbytečnou tezí, která i ve filmové formě zpřítomňuje roli přetvářky a falešnosti při konstrukci reality. Zatímco první 2/3 filmu pokládám za naprosto brilantní v odpozorování detailů a práci se změnou nálady, závěr podobně jako v případě Play vyznívá jako intelektuální konstrukt bez debat nesmírně chytrého tvůrce. Nabízí se hned několik míst, kde Ruben mohl film utnout jako mrazivý obraz intimního rozkladu a nejistoty, on nicméně raději přikročí k enigmatické metafoře kolektivu. Vyšší moc je typ filmu, který dokáže otřást důvěrou v milostné vztahy a přesně zachytit křehkost a míru manipulace, s jakou je udržujeme v chodu. Je to zároveň přesné pojmenování tenké krusty, pod kterou distingovaná severská společnost uzamkla pudy, které se pak hlásí s překvapivou intenzitou o slovo v prostředí plném bizarních lidských rituálů (v tomhle připomíná Vyšší moc Seidlovu trilogii Paradies) Potvrzení, že Östlund patří do první ligy artového filmu. Možná by to jen místy nemusel tak zdůrazňovat. [80%] (07.10.2014)