Xi You
Le Voyage en occident
Cesta na západ
Journey to the West
Obsahy(1)
Uprostřed živého mumraje marseilleských ulic se objevuje postava mnicha, který se téměř nepostřehnutelným, milimetrovým pohybem vydává na cestu po zdejších prostranstvích. To, co se zprvu zdá jako sošné ustrnutí uprostřed davu, teprve až s časem věnovaným filmu probouzí k životu nepatrné posuny a téměř neznatelný krok vpřed. Snímek spadající mezi kontemplativní filmy vyžadující trpělivého diváka, který je ochoten se do prožitku ponořit a aktivně na něm participovat, nezapře spříznění s myšlenkami buddhismu. Klíčem ke čtení filmu je zde samotný objekt zájmu. Mnich totiž na poznání města nepotřebuje vést dialog s lidmi, pozorovat okolí či si zjišťovat fakta. Stačí žít, vnímat prostý okamžik a místo procítit, aby jej šlo pochopit. Podobnou výzvu klade režisér i před diváka a probouzí v něm touhu pohlédnout za navyklé náležitosti umění. Námět snímku vychází z úspěšné divadelní hry Only You, v níž Tsai Ming Liang rovněž režíroval chůzi kráčející postavy. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (17)
Myšlenku chápu, stopáž celkem ujde, někdy to fakt je poutavé, ale později mě to celkem nudilo, jako, ty záběry tolik úchvatné nejsou. Asi se ještě kouknu na Chodce, podle kterého tenhle film je, ten má i kratší stopáž, možná mi i víc sedne. Tohle je za 3*, samozřejmě v rámci experimentálního filmu. EDIT: Po čase jsem to celé víc pochopil jako celek a i když bych z toho Denise Levanta asi vystřihl nebo části s ním zkrátil, má to hodně do sebe a myšlenka toho všeho je opravdu hlubší, než se může zdát. 4* ()
Nevím. Prostě nevím. Během filmu jsem třikrát usnula. Chvíle, kdy mnich prochází kolem kavárny, on jako v podstatě statický prvek a ruch marseilleského nároží s kavárnou a spoustou kolemjdoucích mě donutila zpomalit a uvědomit si čas, takže asi splnil co měl. Film dobrý pro duchovní cvičení, ale pro mě doma naprosto nekoukatelný. A vážně nevím koik hvězdiček dát. ()
Moc rád bych napsal něco jako: Ooooo to je tak hustý, to člověk v dnešní hektické době potřebuje. Zpomalit a vychutnat si 56 minutový koukání na člověk jde skrze město a to tak rychle, že se bojim aby ho náhodou nezastavili chlupatý... Řekl bych, že po skončení filmu, když se otevřely dveře kinosálu, tak vyšli lidé, kteří to vydrželi do konce ve složení: ti, kteří nevěděli na co jdou, ale usli u toho ; ti, kteří věděli na co jdou a usli u toho ; ti, kteří tam vydrželi jen kvůli tomu, že se vydrželi smát té myšlence, že takový film opravdu existuje ; ti, kteří byli zhulení, či opilí ; ti, kteří jsou masochisti ; ti, kteří si opravdu myslí, že tohle je vrchol kinematografie a umění a kteří by pravděpodobně potřebovali odbornou pomoc. ()
KVIFF 2014. Odpad, který mě ovšem velmi dobře pobavil... Ono koukat na film a mít při tom dostatek času najít minimálně 10 rozdílů na jenom záběru je fakt dobrá zábava. Bohužel snímek nemá nic společného s mojí představou o tom, jak by měl dobrý film vypadat. Věřím, že v tomto tempu by se dal natočit i film o délce 30-50 hodin, možná by se dokonce stal rekordmanem v Guinessově knize. A jeho největší výhodou by bylo, že by nebyl nudnější, než tento 50ti minutový. Proč? Protože to nejde! ()
Už 8minutový úvodní záběr na detail obličeje funícího pána nepřitažlivého zevnějšku dával na vědomí, že půjde o něco jiného. Tak dlouho bych se nedokázal se zájmem dívat dokonce ani na pohlavní úd ženy, ba dokonce ani na ten svůj. Abyste si film užili, tedy ponořili se sami do mírné meditace, tak je třeba, abyste svůj zrak upřeli na mnicha a nevěnovali pozornost jeho okolí. Bohužel jsem na to přišel až ve 40. minutě. Poselství snímku bylo zřejmé a pán v červeném by zasluhoval pokutu za rychlost! Experiment to byl zajímavý, ale já už má z této oblasti na delší dobu odexperimentováno. ()
Galerie (6)
Photo © ARTE France
Reklama