Teorie všeho

Tak konečně jsem se odhodlal uvidět, za co poměrně mladý, nevyhraný a neuvěřitelně pokorný Brit dostal tu zlatou sošku, přičemž odsunul mého milovaného Turinga. Se sklopenou hlavou musím přeci jen uznat, že k tomuto rozhodnutí pánů akademiků nemohu mít výhrady. Ovšem, stále toto rozhodnutí zůstává pouze jedním z mála správných a spravedlivých. Za tím, že je Birdman neskutečný píčovina si stojím a klidně bych si to nechal vymlátit na náhrobek. Z dřívějška jsem byl obeznámen s Hawkingem - vědcem, tedy řekněme na laické úrovni. Hawkinga - člověka jsem příliš neznal a ani jsem nehořel touhou ho poznat. Tohle je pochopitelně film o jeho životě. Pokud prahnete po tom druhém, tak doporučím třeba tohle. S nějakými těmi událostmi na pozadí příběhu jsem obeznámen před zhlédnutím byl, takže jsem na film rozhodně nekoukal, jako cigán na čerstvě připevněnou měděnou rýnu. Přesto jsem se dověděl i hromadu pikantností, nad kterými jsem strávil hromady bezesných nocí. Třeba, že ačkoli většina svalů Stephenovi postupně vypovídala službu, tak s tím několika centimetrovým mužíčkem přibližně v polovině těla problém nikdy neměl, což mě osobně překvapilo a nepokoušejte se předstírat, že vás ne! Příběh mě také oslovil. Byl poměrně vyvážený. Ačkoli drtivou většinu všech těch romantických zbytečností nesnáším. Tak tady mi přišla romantická linka velice přirozená a velmi příjemná. Nějak jim to všem společně hrozně šmakovalo. Ať už ústřednímu duu, tak i rozšířené trojúhelníkové verzi. Líbilo se mi to. Samozřejmě to největší lákadlo je zcela jasně celkový postupný Hawkingův svalový rozpad. Od pokřivených nožiček až po díru v krku. Znovu se zopakuji, Eddie Redmayne byl opravdu fantastický. Na slzičky z mé strany pochopitelně nedošlo. Ani k jejich vzdálenému náznaku, ale nenudil jsem se téměř vůbec. Dávám 4 *, které jsou jistě silně ovlivněny mojí nehynoucí láskou ke všemu vesmírnému. (20.03.2015)

Ve stopách Beautiful Mind, tzn. se zaměřením na silnou ženu za géniem s handicapem a přesně v těch rutinních intencích, aby si při nedělním podvečeru hospodyňky zabulily u dělání kvarkové pomazánky a myslely si, že to není od cibule. Půjdu proti proudu, ale při vzpomínce na přirozenost levonohého Day-Lewise ty pózy trpitele snaživci Redmayneovi nežeru. Je mi svým projevem tak protivný, že jsem si přál, aby ho přišel rozchodit vietnamský veterán Walter Sobchak, či alespoň aby po simpsonovsku vytáhl trysky s vrtulkou a odletěl neznámo kam.. (08.09.2020)

Přesně to, čím Stephen Hawking byl, tedy geniálním fyzikem a jednou z nejvýznamějších vědeckých osobností 2. poloviny 20. století, ve filmu nenajdete. A to je asi hlavní problém, i když samozřejmě není jediný. Eddie Redmayne předvedl vskutku autentický výkon (záměrně se vyhýbám jiným přirovnáním) a vzhledem k tendencím Akademie nemohl Oscara vyhrát nikdo jiný. Jenže jeden herec, i když hlavní, film nedělá. Zájem tvůrců o Hawkingovo dílo je velmi povrchní (obhajova doktorské práce za několik desítek sekund?), filmový Redmayne jako Hawking vypadá stále na 30, ačkoli mu je v závěru filmu přes 60. Vlastně všichni vypadají, jako by moc nestárli. Tím přecházíme k jisté bezčasovosti, kdy druhou polovinu filmu divák neví, v jakém roce vlastně je a orientuje se jen díky stěžejním událostem Hawkingova života (elektrický vozík, vydání knihy, rozvod). To by ani nemuselo vadit, jenže v rámci životopisného žánru se nejedná o nikterak subjektivizující přístup, který by tuto absenci stíral. Divák je v podstatě v distanční pozici a pozoruje ostatní postavy z podobné perspektivy snažíc se rozeznat, jakou myšlenku chce hlavní postava vyjádřit. Teorie všeho je v tomto případě tím, s čím se Hawking musel většinu života vyrovnat, tedy fyzickým handicapem, který zásadně ovlivnil jeho život a ne tím, co se snažil (a stále snaží) objevit - jedinou, elegantní rovnici, která vysvětlí podstatu celého vesmíru a všechny jeho zákonitosti. (08.07.2015)

O soundtracku: Není ničím překvapivý a ani nemohl. Jako životopisný film mapující osud skutečného génia útočí bez výhrad pomocí soundtracku na sentiment. Scény první milostné jiskry, polibku, ale i nemoci jsou doprovozeny teskným piánem, jehož melodie snad může připomínat mystický novověký bál, jako ve skladbě Domestic Pressures. Tklivé tóny klavíru ovšem nejsou jediným, co Jóhann Jóhannsson použil k ataku na naše emoce. Vyjma komorních houslí, které s piánem tvoří klasickou kombinaci u sentimentálních snímků, je tu i kytara. Něžné vybrnkávání je důkazem, jak perfektně se může tento jindy energický nástroj snoubit s těmi melodickými jako klavír či housle (Forces of Attraction). Teorie všeho se může pyšnit precizně vybraným soundtrackem, bez něhož by se film propadl ještě o třídu níže. Jóhannsson sám prohlásil, že pokud hraje čas ve filmu velkou roli, i soundtrack musí být timeless (nadčasový). Povedlo se mu to? Možná ano, možná ne. Ve snímku ovšem zazní i jiné melodie, než od něj. A dost možná také díky epilogové hudbě od Cinematic Orchestra jsou závěrečné titulky smyslnějším zážitkem, než zbytek filmu. Nejlepší soundtrack z filmu: Arrival of the Birds. 60 % (10.05.2015)

Brilantní životopisné drama, hezky po britsku decentní ve zveličování ústřední postavy, kterou máme navzdory nepopiratelné genialitě a smutnému fyzickému postižení možnost vnímat coby citlivého, vtipného a láskyplného člověka. A hlavně máme po celé dvě hodiny příležitost naplno pociťovat nesmírnou sílu a upřímnost vztahu, který navzdory menším konfliktům mezi hlavními protagonisty panuje. A Eddie Redmayne si svého Oscara více než zasloužil, neboť podává naprosto úžasný výkon. Podruhé mi sice film, kromě svého formálního mistrovství, asi nic moc nenabídne, ale tohle je zkrátka kvalitní práce, která se musí cenit.. (26.02.2015)