Recenze (1)
Když režisér film koncipoval, byl orloj jeho bytí už jen miniaturou dál se hroutící do sebe, ale odbíjel - nepřímo úměrně tomu - pořád hlasitějš. Konvenční čas se scvrkává, nezpochybnitelná vnímavost intenzivní – v ostrosti, hloubce, jasnosti. Závěr Polletova života se otevírá jinobytí, ještě pár fotografií v domě, na zahradě, vůně zvuků, pod postel zakutálená klubka vět; ať ještě trvá oslava vjemu, ať je vjem hoštěn, ať se rozhosťuje. Vjem, který je soběstačný, sám sebe opodstatňující, mocný tím, že nic (ani sebe) nepřemáhá, nevypověditelně očitý, vždy autentický, nemodifikovatelný, nezbadatelně v realitě kořenící a stejně nepostižitelně se v realitě rozprostraňující; mluví s ní leda tichem, je s ní plně srozuměný, sounáležitý s její nesmírností, je jí; vjem ve sledu vjemů, vjem v blízkosti vjemů. // Dám pět, i když tady – ve skutečnosti – hodnocení neexistuje. ()