The Guest

Počul som, že je to pecka, ale neveril som tomu a tri roky som to obchádzal. Potom som si to pozrel a... je to pecka. Nie je to niečo, čo vám vyvŕta mozog z hlavy, ale je to dosť „iné“ na to, aby som dal 80%. Sympatický hlavný (anti?)hrdina, množstvo skvelých scén, pri ktorých si poviete „to je ale macher“ (scéna v bare, scéna u riaditeľa), uhrančivý Lance Reddick a výbušné finále. Ústredná postava vojaka sa fakt vydarila. (02.03.2017)

O soundtracku: Moore a další nás se svojí hudbou vrací do 80. let post-disco elektronické scény. Syntetizéry a vocodery spolu s monotónními bicími a občasnou basou zní téměř po celou dobu a zdá se to až nemožné, ale padnou k příběhu jako ulitý. Je to paradox, který nelze nesrovnat s podobně laděným snímkem Drive. Tentokrát se ovšem noříme hlouběji do minulosti. Namísto moderně znějícího Nightcall, main theme Drive, tu jsou melodie, které rozjížděly devadesátkové párty, i hlas až podezřele připomínající legendárního Davida Bowieho. Když si tuhle retro elektronickou směsku člověk poslechne zpětně bez obrazu, nechce se mu pomalu věřit, že namísto podvědomého pokyvování hlavou a chuti jít si zapařit jen seděl přikovaný a ani nedutal. Dost kontroverzní undergroundová hudba, která se až příliš hluboko vryje do paměti a podtrhuje atmosféru filmu hned natřikrát. Atmosféru, na kterou se jen tak nezapomíná, protože co Stevens předvedl, by asi obyčejný smrtelník jen těžko dokázal. Takže asi fakt psychouš bude. Na druhou stranu, když je váš herecký výstup doplněn o takový rázný psycho, jako je třeba track The Magician, tak to asi jde hned lépe. Soundtrack drtící tvrzení, že elektro hudba do filmu nepatří. Nejlepší soundtrack z filmu: Bar Fight. 90 % (11.06.2015)

Prvá polovica je ako Drive len bez pózerstva. Skvelý hlavný hrdina rieši problémy postáv okolo za zvukov nadupaného soundtracku. Bohužiaľ zvrat v polovici filmu a hlavne záverečné vysvetlenie udalosti je ako z úplne iného filmu a dosť kazí dojem. Škoda, že sa toho nechytil zručnejší rozprávač. Ale Maika Monroe je moja nová obľúbená herečka! (26.06.2015)

Není filmu s dokonalejším soundtrackem. Když jsem na tom seděl v kině, umíral jsem blahem. Ten film má snad jedinou vadu - že hlavní roli neztvárnil Ryan Gosling, který by se pro titulní roli dokonale typově hodil (byť Dan Stevens je excelentní). Nejlepší možný způsob, jak si tento film užít, je dostat se k němu zcela náhodou, nic o něm nevědět (resp. nebýt kontaminován zdejším nedostatečným hodnocením) a nechat se vtáhnout do jeho děje, který se před člověkem postupně odkrývá do netušených zákoutí - sledovat jeho spění k velkolepému finále je čistá radost. UPDATE 16. 01. 2017 - Ten film mě strašně bavil i na druhé zhlédnutí. Nyní už mě nemrzí, že tam nehraje Gosling, a celé jsem si to užil navzdory tomu, že jsem věděl, jak to dopadne (k samotnému závěru bych měl osobně jednu lehce SPOILEROIDNÍ výtku - přijde mi absurdní, aby to ten týpek přežil). A ten soundtrack - to je prostě něco neskutečnýho. (12.06.2015)

Skutečné multidobové retro. První polovina se rozjíždí jako mimořádně rozplajzlý, tisíckrát omletý devadesátkový sryler, aby se ta druhá mohla zvrhnout v nejpokleslejší osmdesátkový akční brak (čti – totální, na hlavu postavená pičovina, u níž v anotaci překvapivě chybí „kokotmédie“ nebo „čurákoteska“), přičemž to postrádá jak devadesátkový drajv, tak osmdesátkovou patinu. Smutný fuckt, že je to v červených číslech, přikládám jen tomu, že spousta zdejších prudkých „heteráků“ pocítila pnutí z toho modrookého Kena v hlavní roli. Herecky byl sice opravdu výborný, nicméně čtyřkovat a pětkovat to tu jen kvůli nateklému přirození je jednak neobjektivní a druhak velmi buzerantské. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě kůl a moderně říci „gej“. (17.12.2014)