Dva dny, jedna noc

Marion mám čím ďalej, tým radšej. S touto postavou som si spomenula na tú jej z Inception, nejako sa s ňou tie depresívne postavy vlečú. Na film som išla, nemúdro, s rozbehnutou bolesťou hlavy a odišla som s migrénou, takže sa mi zdalo, že film je neskutočne dlhý, ale nehovorím, že ma nebavil. Ľahko sa dá vcítiť do hlavnej postavy aj do jej kolegov, veľmi ale fandila aj pánovi manželovi. Neviem o depresii veľa, len to, že je to olovená vesta, z ktorej sa "postihnutým" asi nikdy nepodarí úplne vymaniť, no Sandra mi príde veľmi verne napísaná. Držala som jej palce až do konca. (Kino Film Europe - Be2Can - 9.10.2014) (11.10.2014)

Co si budem povídat, stavět svoje zaměstnance před hlasování o budoucnosti člověka, abychom si neušpinili ruce osobně, to je prasárna největší. Film o tom, jak si daná obět jednoho po druhém z těch, co mají její osud v rukou, sama obíhá, ale moc nenabízí. Hrdinka tu prostě fakt jenom běhá od hlavy k hlavě s totožnou prosbou a psíma očima. Nic míň, ani víc, napsala bych, ale to by tu nesměla být Marion. V tom svítivém nátělníku ve mně probudila i ty nejskrytější lesbické touhy a kdykoli i jen postávala na scéně, což bylo skoro celou stopáž, mou mysl přepadaly fantazie o tom, jak... Ale to si raději už nechám pro sebe. Takže 50% za film a kilčo za Marion, s níž se budete chtít při sledování tohohle filmu lesbit snad i bez ohledu na vaše pohlaví. Z noci tam moc nebylo a tak hodnotím ty dva dny, hvězdu za každej. (22.11.2014)

Najnovší film Dardenneoviec bráchov mi pripomenul futbalový zápas. Hral sa na dva polčasy, máme tu dva vyrovnané týmy, polčas končí nerozhodne, druhý polčas toho moc nerieši a tak sa musí rozhodovať v penaltách. Padne zopár žltých kariet po zákerných fauloch a bude sa odnášať aj na nosidlách. Len škoda, že vo filme je táto schéma predvídateľná a výsledok tak nejak dramaturgicky tušíme. No a treba ignorovať fakt, že východzia situácia príliš nedáva zmysel, treba to brať tak, že sa tak skrátka niekto rozhodol. Za štyri s odretými ušami. (14.03.2015)

Prísť o prácu, na ktorej je chod rodiny závislý, veru nie je sranda. A toto, čo musela absolvovať Sandra, je veľa aj na koňa a nie na labilnejšiu osobu. Tento film je krásny príklad toho, že každý človek je jedinečný. Možno to, akoby ste sa práve vy zachovali, vo filme ani nebolo. Porozmýšľajte. Marion role obyčajných žien neskutočne sedia, viac takých. (03.03.2016)

Aneb jak populární Francouzka Marion Cotillard vyburcuje slzné kanálky, protáhne obličej, ledabyle učeše culík a vyběhne přemlouvat své kolegy z práce, aby hlasovali pro její setrvání ve firmě, a zřekli se tak tučného bonusu. Okolnosti, proč tomu tak je, nejsou až tolik důležité. Podstatný je vnitřní boj hrdinky, která čerstvě „porazila“ depresi, ta se však začíná dle očekávání znovu ozývat. Během sledování filmu jsem několikrát přemítal, jakým směrem se příběh vydá, a chystal jsem se kritizovat jeho průhlednost. Člení se totiž do série návštěv, které v průběhu víkendu hlavní hrdinka podniká, situace se opakují, ona prosí, naléhá, rezignuje, omlouvá se, čeká na odezvu – a může se to zdát jako kolovrátek, nicméně scény solidně podtrhují úmornost jejího rozhodnutí. Někomu to může přijít až příliš korektní (máme tu muže, ženy, přistěhovalce, prostě od každého trochu) a příliš nekonfliktní, odměnou je však důraz na přirozenost. Souvisí s tím i třeba právě nenalíčená Cotillard, v laciných džínách a tílku, lehce zaměnitelná, nicméně v roli, která jí dopřeje hned několik silných momentů. A vlastně i závěrečné vysvobození a úsměv na tváři, protože (ač už to dopadlo jakkoliv) udělala další krok se svým sebevědomím a sebeúctou. (20.01.2015)