Dotek hříchu

Až si tu se 4* připadám nepatřičně vzhledem k tomu, jak byl Dotek hříchu ve Varech kritizován (viz Marigoldův komentář, Tetsuův příspěvek na blogu Respektu). Zpětné dohledání reakcí z Cannes mě uklidnilo, že v tom nejsem sám, neboť tam byl snímek hodnocen nadmíru dobře. Za sebe mohu říct, že se mi stýskalo po kontemplativním, meditativním stylu s prvky magického realismu, jakým bylo natočeno Zátiší. Naštěstí si režisér v Doteku hříchu zachovává svoji vizuální kvalitu, přechází ale k docela silnému naturalismu. Násilí je zde podáno tak, aby bylo nepříjemné, kamera před ním neuhne, naopak jej vyhledává, ale zdržuje se umělecké estetizace. Problémem však je, že postupně takhle explicitně zobrazené násilí začíná být spíše otupující než šokující. Filmu se dá jistě vyčíst tezovitost a scénaristická nedotaženost (postavy zde nepůsobí moc životně, spíše jako deterministické figurky; v tomto ohledu působí ocenění z Cannes za nejlepší scénář poněkud nepatřičně, dost možná udělené politikou "Chceme to ocenit, ale lepší cena nám už nezbyla."), režisér to podřizuje své snaze vykreslit Čínu jako zkorumpovanou, morálně zdevastovanou a násilím prorostlou zemi. Vyznění filmu je tak možná až příliš jednoduché (v Číně to stojí za vyližprdel), na druhou stranu, tahle verze naturalismu kritizující totalitní zemi je mi stále mnohem sympatičtější než pokrytecký cynismus Ulricha Seidla (který je v současnosti zrovna děsně in). (08.07.2013)

Pozoruhodné na tom celom bolo asi len to, že beznádej a pocit bezprávia donútia človeka v afekte konať rôzne veci. Ale inak mi to prišlo celé akési surové, bez väčších emócií. Proste ako keby tí ľudia boli nejaké stroje, ktorých zvýšená beznádej privádza k nezvrátiteľnému skratu. Ale to spracovanie sa mi veru vôbec nepozdávalo, pritom základ to malo naozaj dobrý. Takže neviem či práve ten bezemočný chlad bol cieľom režiséra, ale ja by som skôr uvítal niečo precítenejšie. (20.07.2014)

Brutální, syrové a podpořené myšlenkou Roberta F. Kennedyho, že násilí plodí násilí, útlak přináší odvetu a jen změna celé společnosti na tom může něco změnit. Bohužel tím klady začínají a končí. Jak píše Marigold, první povídka je pro svůj nadhled docela sympatická, pro zbytek mě ale nenapadlo jiné označení než "zdlouhavé, neosobní a zjednodušující". O postavách, snad je to podmíněno i asijskou mentalitou, toho zkrátka víte moc málo na to, abyste pochopili jejich závěrečnou katarzi, což je vzhledem k tomu, jak dlouhý film je, poměrně smutné. (29.06.2013)

Číňanů je zbytečně moc, to jsem po tomhle filmu pochopil definitivně. Škoda, že postavě z první povídky dojdou ostré předčasně. Sledovat tuhle bezzubou zauzlenost, která formálně zastydla v devadesátých letech bylo mučivé - něco tak tezovitého, prvoplánového a prázdně přinasraného jsem už dlouho neviděl. Je sice hezké, že film neustále překvapuje, ale vzhledem k tomu, že mu naprosto chybí postavy a zaměňuje je za chodící nicotu, to není nic záslužného. Nemá cenu se ptát proč, jenom kdo a jak. Čtyři křečovitě propletené povídky, z nichž první a poslední jsou snesitelné (první nadhledem a čtvrtá náznakem přiměřenosti), zato prostřední dvě hraničí s absolutní demencí (když obrazovkou projel digitální had, skutečně se mi chtělo střílet) a insitním symbolismem. Je docela smutné, že se v Cannes dávají politicky korektní ocenění - tenhle scénář je dobrý leda tak na vytření zadku zlobivého čínského fracka, samozřejmě ale má patřičný humanisticko-kritický přesah. Ale to mají i frustrované nadávky u piva a palmy se za ně nedávají. Dotek hříchu je důkazem toho, až asijská kinematografie jde do prdele. Všichni na balkon, budou se rodit Číňani! (29.06.2013)

(1001) Nepochopila jsem skoro nic. Film je sociální, ale není sociální. Lidé jsou lidé, ale nejsou lidé. Nepodařilo se mi rozklíčovat, s jakým záměrem to režisér vypráví. Když se člověk zamyslí nad souvislostmi, tak brečí celé dvě hodiny, ale nemám dojem, že by režisér předkládal hotovou výpověď, což se mi nelíbí. (23.06.2015)