Kniha snů

Greenaway je podivín. Takový snímek rozhodně nemůže natočit normální člověk. A přesto můj význam slova "podivín" není v tomto případě negativní - ale ani pozitivní.. spíš pozidivný. Obsese v kaligrafii za použití lidské pokožky namísto papíru.. umělecké. Obraz v obraze, repetice, rozložení záběrů, rozdílné tempo.. originální asi. Nemůžu však režiséra adorovat. Chvílemi to bylo zábavné či dramatické (v jistém slova smyslu). Jindy zase k unudění. (08.02.2012)

Nelíbilo. Japonská duše není klipovitá, rychlá a razovita. Je dlouze rozjímavá, s pomalejšími a meditačními prvky, jako japonské divadlo, které jsem měl možnost zažít na vlastní kůži, a dost dlouho mi trvalo se do něj "dostat". Ale o to silnější a hlubší pocit to pak je. Kaligrafie je čínské umění (oni toho Japonci docela hodně šlohli Číňanům, s výjimkou seppuku, to je jejich vynález), ale zde je degradováno z vysoce profesionální malířské techniky na hranici s výtvarným uměním na čmárání po nahém těle a politická hesla. Příběh to nemá, odnikud nikam to nejde a nedojde, a to příběhem rozumím spíše sdělení autora, důvod, PROČ někdo něco natočil a CO tím chce divákům říct nebo sdělit. Tady jsem kromě onanie nad tím čmáráním nic takového nenašel. (16.03.2019)

Opět vizuálně a zvukově napěchovaný snímek. Peter Greenaway vždycky dokáže přijít s něčím, co se jen tak nevidí. Ať už se jedná o námět, jeho vizuální ztvárnění nebo plejádu nahých těl a erotických scén. S výtvarným pojetím jsem si přišla na své, řekla bych, že má dvě polohy. Jedna je klidná, lyricko poetická, vystihující povahu kaligrafie a druhá je fragmentálně rozbitá, jak časově, tak obrazově. To bylo pro moje oči dost zátěžové. Hlavním námětem je samotná kaligrafie a tantokrát v neobvyklé podobě malování či psaní na lidské tělo. Příběh Nagiko jsem vnímala jen jako prostředek pro toto ztvárnění. Nagiko má závislost na popisování vlastního těla a je posedlá hledáním vhodného milence. Jenže je buď dobrý kaligrafik a špatný milenec nebo obráceně. Po různých peripetiích narazí na Jeremyho v podání Ewana McGregora. Mimochodem Ewanovi je tu 25 let a jeho role je dost odvážná. Situace se nakonec obrací a Nagiko pak hledá vhodné muže , aby na ně mohla napsat, co má na srdci. Vykoupe je, oholí, namaže citró.... No nuda nuda šeď šeď:-))) Pro mě byl ale celý příběh dost plochý, až povrchní a dramatické scény neměly tudíž emotivní náboj a vyzněly spíš teatrálně. Z toho důvodu nemůžu dát plný počet. 75% (17.01.2013)

Tento film se mi vážně velmi těžce hodnotí. Určitě o něm nelze říci, že by byl nevýrazný, ale průměrného diváka rozhodně nezaujme. Při sledování se člověk musí obrnit trpělivostí a neočekávat, že se bude něco dít, ale spíše vnímat jednotlivé obrazy a nechat je na sebe působit. Při hodnocení jsem uvažoval, zda mu dát 2* nebo 4*, odpad či 1* si rozhodně nezaslouží, na 5* zase nejsem fanda uměleckých filmů. Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis 3*. Pokud nejste naklonění uměleckým filmům, radím vám vyhnout se tomuto filmu, protože je vážně, vážně dlouhý. Pokud už si ho však pustíte a vydržíte alespoň do poloviny filmu, dodívejte se i na zbytek. (07.09.2010)

Ze začátku mě ten film silně iritoval. Ale nakonec si mě tahle dvouhodinová kaligrafická fetiš získala. I když bych byl asi spokojenější, kdyby si Greenaway častěji vybíral "papír" z té hezčí poloviny Japonska. Ale na takové povrchnosti není u umění asi čas... Možná mi trochu chyběla Nymanova hudba, ale co nadělám. (27.08.2013)