Kniha snů

Když Bůh vyrobil první hliněný model člověka, namaloval mu oči, rty a pohlaví. A každému namaloval jeho jméno, aby ho nikdy nezapomněl. Když byl Bůh spokojený se svým výtvorem, vdechl hlíně život svým vlastním podpisem.________ Pillow Book je na Greenawaye hdně netypický film. Ani ne tak tím, že je z poloviny v japonštině, ale tím, že zde nedostane tolik prostoru jeho obvyklý cynismus, ale naopak se většina filmu nese v lyrickém duchu. Film především vzdává hold kráse japonské kaligrafie. Kaligrafie coby prostředku dosažení rozkoše, kde roli papíru zastává lidské tělo. V lepším případě tělo krásné mladé Vivian Wu, v horším tělo krásného (sic!) mladého Ewana McGregora a v nejhorším těla..radši nechtějte vědět. Film je rozhodně velmi originální a stojí za vidění už jen kvůli úžasné koláži za zvuků překrásné francouzské písně Blonde od Guesch Patti přibližně v polovině filmu. (17.08.2005)

Dokud se film věnoval hlavní hrdince a jejímu životnímu příběhu, tak se mi to líbilo, a už vůbec mě překvapilo, že i když to hrozně připomíná styl z Prosperových knih, tohle je natočené úplně jinak. Vlastně to v tu chvíli byly Prosperovy knihy bez prasáren a místo nich tu byla něžnost a erotičnost. Jo, do téhle části se mi ten film líbí. Jenže pak se to hlavní hrdince přestane úplně věnovat a na hlavní postavu nastupuje vydavatel se sklonem k homosexualitě a to jde celé do háje. Nejhorší na tom je, že to jde do háje vizuálně. Kam zmizela ta pěkná hudba, kam zmizela ta experimentálně podaná něžnost? I ta vizuální stránka uvadala. Všechno to nahradili tiché dlouhé nudné záběry na nahé chlapy. A já jen skoro tu zhruba poslední polovinu sledoval, jak to celé jde do háje. Ach jo, a přitom to mohl být druhý nejlepší Greenaway. Stačilo jen, aby se druh polovina držela toho, co měla polovina první... No, co se dá dělat, je to škoda. Mě by se totiž jinak ten film fakt líbil, ale s tou druhou polovinou... To prostě šlo do kelu. 3* (16.03.2019)

Nelíbilo. Japonská duše není klipovitá, rychlá a razovita. Je dlouze rozjímavá, s pomalejšími a meditačními prvky, jako japonské divadlo, které jsem měl možnost zažít na vlastní kůži, a dost dlouho mi trvalo se do něj "dostat". Ale o to silnější a hlubší pocit to pak je. Kaligrafie je čínské umění (oni toho Japonci docela hodně šlohli Číňanům, s výjimkou seppuku, to je jejich vynález), ale zde je degradováno z vysoce profesionální malířské techniky na hranici s výtvarným uměním na čmárání po nahém těle a politická hesla. Příběh to nemá, odnikud nikam to nejde a nedojde, a to příběhem rozumím spíše sdělení autora, důvod, PROČ někdo něco natočil a CO tím chce divákům říct nebo sdělit. Tady jsem kromě onanie nad tím čmáráním nic takového nenašel. (16.03.2019)

Budu drsná. U Greenawaye dokonalou výtvarnou stylizaci považuji za naprostou samozřejmost, počítám s ní a ani tentokrát mě vůbec nezklamal. Oceňuji, že dodržel strohou rafinovanost a důraz na každý detail. Jenže, ten lyricko - erotický námět mi vůbec nesedí. Ani na chvíli jsem tomu nepodlehla a netuším, co mi chtěl říct. (09.02.2018)

Ze začátku mě ten film silně iritoval. Ale nakonec si mě tahle dvouhodinová kaligrafická fetiš získala. I když bych byl asi spokojenější, kdyby si Greenaway častěji vybíral "papír" z té hezčí poloviny Japonska. Ale na takové povrchnosti není u umění asi čas... Možná mi trochu chyběla Nymanova hudba, ale co nadělám. (27.08.2013)