Zloději kol

Pro mě asi nejsilnější film italského neorealismu a Vittoria De Sicy. Jeho přitažlivost a síla spočívá v přirozenosti, která vychází z použití neherců, znalosti filmovaného prostředí a z obtížné sociální reality poválečné Itálie, která se zmítá v těžké krizi, masové nezaměstnanosti a bídě. Film, který není zatížený umělými nánosy komerční kinematografie, emoce vedle filmových obrazů zprostředkovala už jen filmová hudba. Silný film, který podtrhuje i černobílý materiál. Je neuvěřitelné, kolik nezapomenutelných záběrů se vejde do pouhých 90 minut filmové stopáže. Kolik událostí se dá vměstnat do jediného dne řadového zaměstnance magistrátu existenčně závislého na svém bicyklu. Nejzajímavější jsou pasáže zobrazující existenci početného římského lumpeproletariátu. Celkový dojem: 95 %. Klasický film, který patří k základnímu filmovému vzdělání. (25.08.2008)

Taliansky neorealizmus patril k najsilnejším umeleckým filmovým smerom. Aj keď netrval dlho, filmy nakrútené v tomto období patria ku klenotom svetovej kinematografie. Sú to filmy, ktoré vyhrávali medzinárodné ocenenia Oscarov nerátajúc a ktoré ešte dnes nestrácajú nič so svojej sily a výpovednej hodnoty. Medzi trojicu veľkých neorealistických režisérov patrili Rosselini, Visconti a De Sica. Práve Zlodeji bicyklov Vittoria De Sicu sa radia k vrcholným dielam tohto obdobia. Obsadenie nehercov, otvorený koniec, sociálne problémy, ktoré pozorujú oči dieťaťa sú tradičné motívy De Sicovej tvorby. Zlodeji bicyklov sa rovnako ako ostatné filmy tohto smeru snažia prezentovať realitu bez príkras. Snažia sa zachytiť život obyčajného človeka, bez toho aby sa snažili situácie zdramatizovať. Zlodeji bicyklov je príbeh vybudovaný na vzťahu otca a syna a krádež bicykla je akýmsi light motívom, ktorý je v pozadí celého príbehu. Oveľa väčší dôraz sa kladie na snahu syna pomôcť otcovi nájsť ukradnutý bicykel. Nejeden krát chlapec svojho otca zachráni pred problémom a tento detský pohľad na svet je to, čo je vo filme dominantné a hlavne ku koncu má svoje opodstatnenie. Jedná sa o nestarnúce dielo, ktoré inšpirovalo nejeden film a ktoré dokazuje silu Talianského filmu v povojnových rokoch. (25.10.2011)

Příznačně až do momentu, kdy vylepuje plakát hollywoodského filmu, jako kdyby Antonio sám byl hrdinou pohádky z továrny na sny. Za prostěradla utrží skoro přesně tolik peněz, kolik potřebuje ke koupi kola, první pracovní den začíná rodinnou idylkou... teprve krádež spouští jeho bloudění v kruhu. Nevšímavost, sociální rozdíly, bezmoc (jednotlivce i institucí). Tvůrci přitom neustále zdůrazňují, že protagonistův osud není ojedinělý, že je pouze jednou ze stovek obětí nefungující společnosti (např. skličující množství jiných jízdních kol). Východisko pro něj neexistuje. Být film natočen v Hollywoodu, nejspíš si hrdina v závěru uvědomí, že jsou i důležitější věci, o něž člověk může přijít. Jsou, ale jaká je to útěcha, když nemáte žádné nadějné vyhlídky? 85% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Radko, Exkvizitor (01.08.2006)

Vskutku banální zápletka, která se postupně mění pro hlavní hrdiny nepříjemnou a pro diváky příjemnou procházku po Římě. Italský neorealismus asi nikdy nebude můj šálek kávy, ale Zloději kol mají jednoznačně největší sílu v jednoduchosti a díky tomu jsou pro mě přístupnější než většina ostatních italských filmů této doby. 7/10 (10.05.2013)

Antonio dostane práci jako lepič plakátů, ale nutně k ní potřebuje kolo, jak vyžaduje zaměstnavatel. Hned první den je mu ukradeno. Zoufalý Antonio hledá kolo druhý den se svým malým synem Brunem. A to je vlastně celý příběh. Na první pohled velmi prostý, ale když sledujete film, vidíte zoufalého člověka, který je v hrozné situaci, neboť o práci je nouze a on potřebuje zpět své kolo, aby uživil rodinu. Závěr je dosti emotivní, ale ne nějak křiklavě, aby za každou cenu vyloudil z diváka slzu. Pro mě jednoznačně nejlepší neorealistický film, jaký jsem zatím viděl. (02.11.2006)