Birdman

Každoročně se musí najít nějaký divnofilm s oscarovými ambicemi...letos je jím Birdman, později dokonce korunován. V první řadě zaujme samozřejmě střih, který je umně zamaskován a výborně tak dotváří dojem jediného záběru, i když mezi jednotlivými "prostřihy" je třeba několik hodin. Nesmírně však tento neokoukaný způsob vyprávění oceňuji (zírali jsme na podobný záběr ve filmech jako Snake Eyes nebo Children of Men, nyní má celý film a je to paráda). Druhou velkou předností je obsazení, kterému samozřejmě kralují Michael Keaton jako ex-Batman (pardon ex-Birdman) a Edward Norton jakožto mistři divadelního parketu, ovšem neztratí se ani "opět-blondýna" Emma Stone, v jejichž obřích kukadlech se jinak ztrácím pravidelně a věřím jí každou větu. Překvapil i jinak pouze obtloustlý komik s vražedným příjmením Zach Galifanakis, kterého jsem v podobně normální herecké poloze viděl vůbec poprvé. Málokdy v komentáři vyjmenovávám celé obsazení, ale cítím, že u tohoto filmu je to vhodné, protože stojí a padá na hereckých výkonech a samozřejmě příběhu, pojednávajícím o jednom vyšeptalém herci a který je správně psycho, ale jinak je vlastně celkem o ničem. Necítil jsem totiž nějakou blaženost z příběhu samotného, ale spíše z té formy, jakou je podán (na což pravděpodobně sází i předloha). Jednou za čas by divák měl zkusit něco podobného shlédnout, možná se mu nebude líbit právě Birdman, ale podobné filmy a náměty jsou třeba, abychom naplno nepropadli oněm proradným bezduchým blockbusterům, viď Riggane Thomsone :)...70% (25.01.2015)

Se svým menšinovým názorem budu zřejmě stejně nepopulární jako divadelní kritička ve filmu. Příznačně jediná postava, která dokázala vystihnout problém hlavního hrdiny a mimoděk i celého filmu. Stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze komercí. Kdyby (stejně jako Riggan) nepředstíral a přiznal si, čím skutečně je, věřím, že by se mu skutečně podařilo vzlétnout mezi nejlepší filmy loňského roku. Takhle jej drží u země slabiny Iñárrituovy dosavadní filmografie – nucené metafyzické přesahy, banální moralizování nebo sadistická potěcha z utrpení postav. Oproti 21 gramům nebo Babelu Birdmanovi bohudík nechybí humor. Přestože jsou ale těžkopádné dialogy ve většině případů nakonec shozeny nepatřičným gestem nebo poznámkou (Mikeův srdceryvný monolog na střeše, Rigganovo použití autoterapeutického toaleťáku), další vývoj vyprávění dává velkým proslovům za pravdu. Kromě toho, že je Birdman filmem výstředních charakterů a přehnaných hereckých gest, sám svou formou představuje jedné směle velké gesto. Vytváření iluze nepřerušovaného toku záběrů zavání podobnou sebestředností a marnotratností, jaká charakterizuje většinu postav, současně ale slouží k tematizaci dichotomie mezi filmem a divadlem (kde se taky nestříhá), mezi skutečným a fikčním světem. Problémem těchto opozic je, že je film svým permanentně nadsazeným fikčním světem popírá. Všichni se po celou dobu chovají, jako kdyby byli aktéry velkého divadelního představení. Vystupují teatrálně, chovají se zkratkovitě (zejména urážlivě jednorozměrné ženské postavy, sloužící primárně ke zvýraznění talentu silných mužů), neustále nahlas verbalizují své vnitřní pochody a taky jejich precizní příchody na scénu přesně v okamžiku, kdy herec, kterého jsme dosud sledovali, nemá co říct a potřebuje na někoho zareagovat, prozrazují inscenovanost. Když všechno vypadá jako hra, nelze určit, kde (v rámci fikčního světa) leží hranice, za kterou začíná pomyslná realita obývaná skutečnými lidmi se skutečnými emocemi. Chápu, že rozostření dělící linie patří k ústředním motivům filmu, ale pokud je linie rozostřena od začátku, nefunguje kontrast a nedochází na této linii k žádnému vývoji. Birdman je pozoruhodný počin, nepopírám. Třeba kvůli docenění dramaturgické segmentace navenek nepřerušovaného vyprávění se na něj rád podívám znovu, ale pokud budu chtít vidět film, jehož hlavním tématem i kvalitou jsou herci, raději si znovu pustím upřímnou a nevyumělkovanou Premiéru od Cassavetse. Pocitově za tři, technika za pět. Více zde. 75% Zajímavé komentáře: ScarPoul, maddy (21.01.2015)

Když jsem si přečetla, že se jedná o černou komedii, tak jsem se chystala elegantně vycouvat, ale nakonec jsem se nechala mnohými přesvědčit a šla jsem do toho. DÍKY Vám, protože já blázen nechápu, proč jsem se takové filmové perly obávala. Birdman mě čapnul hned zkraje a nepustil až do famózního finále. Fascinující, originální zpracování, kde mně trvalo jen pouhý moment na zorientování a pak už to byla nezapomenutelná a bláznivá jízda v prostředí divadla, která vyžaduje, abych ještě jednou zvedla oponu a já to s chutí udělám. Já jsem tam totiž se všemi hlavními protagonisty prožívala neuvěřitelné chvíle, od zoufalství, beznaděje, tápání, šílenství, lásky, ale i skrytou bolest srdce a to nejen hlavního hrdiny. Zrychlil se vám tep při duelech mezi Mikem a Birdmanem? Také na Vás silně zapůsobilo Mikeovo přiznání na terase? A co ta slůvka jedné něžné osůbky : "Nejsem herečka na Brodwayi, pořád jsem jen malá holka" ? Nebo dialogy mezi Birdmanem a jeho manželkou, také jste je prožívali tak těžce, jako by jste tam byli s nimi ? Těch pozitiv je z mého pohledu obrovské množství a to nemluvím a tom umně vloženém štípnutí do Hollywoodské továrny na filmy (zrůdy, krev, xxx supermanů) a jejich konzumentů. Já, naiva jsem si myslela, že mám Michaela Keatona po herecké stránce přečteného. Velký omyl !!! Tohle byla jeho excelentní, královská jízda, já smekám a hluboce se omlouvám. Všichni hráli skvostně, ale on hrál tentokrát v mých očích prim. Vynikající film s vynikajícím scénářem a hudbou Antonia Sancheze, která už tak dokonalou atmosféru ještě víc podtrhla. A lidičky, nevzdávejme divadlo, má ducha, kterého nikde jinde nenajdete! (03.02.2015)

(1001) Velmi nepříjemně sugestivní příběh o duševní poruše, šílený zejména z toho hlediska, že nikdo z Birdmanových blízkých si toho, zdá se, není vůbec vědom. V tom vidím hlavní zdroj nevědomosti z filmového podtitulu, ačkoliv ctnostného na ní nevidím moc, respektive skoro nic. Intenzivní šmírování hlavní postavy příliš nedovoluje pracovat na fikčním světě, ve kterém se film odehrává, a také kondenzuje mnoho osobních krizí mnoha různých lidí na jedno místo a jeden čas, což je vždycky trošku podezřelé a autorsky chtěné. Celkové tempo je nicméně tak strhující, že své výtky hned zapomínám a odpouštím a chci vidět víc, víc z toho zběsilého tance. Herci velmi září. Dokonce na mě zapůsobil i Ed Norton, kterého zejména v jeho ranějších rolích opravdu nemám ráda. V komediálních rolích mi ale v poslední době přestává vadit a tady je, jako karikatura sama sebe, dokonce výtečný. Kamera a hudební doprovod mi jdou přímo z duše, respektive možná bych měla říct do duše, kde vše cupují na spoustu malých kousků. A proto je mi líto, že mě velmi zklamal konec. Film ve svém průběhu vyvolává spoustu zdání, z nichž se většina postupně potvrdí, dokonce mám ten dojem, že vše důležité víme přímo od prvních záběrů. Na tajemství nebo falešné naděje se tu nehraje, klíčem k vyprávění je pro mě intenzita. Ta vyvrcholí závěrem na divadelních prknech. A co následuje potom, je v mých očích nedůstojné vyústění všeho toho šílenství, kterého jsem právě byla svědkem. Je to předvídatelné a je to příliš ukecané. Je to spíš nástřel, jak by poslední scéna měla vypadat, ale chtělo by to ještě pečlivě osekat a nechat tam jen opravdu ty důležité záběry a opravdu ta potřebná slova. To mávání novinami mi zkrátka ani oči Emmy Stone nedokážou vynahradit. -"A thing is a thing, not what is said of that thing." (22.06.2017)

Úchvatný filmový zážitek. Birdman je smutným příběhem zkrachovalé existence, jež touží po uznání, kterého se jí nedostává. Takže v podstatě klasická Iñárrituovská depka, akorát protentokrát zabalená ve velmi svěžím a dravém formálním kabátě. O závěru se dá diskutovat, já tu teď napíšu svůj pohled na něj (spoiler), takže pokud jste film neviděli, dál rozhodně nečtěte! Celý film je o tom, jak si Riggan snaží vydupat uznání a dávno zašlou slávu. Je přesvědčen, že umí věci, za které ho jeho okolí dostatečně neoceňuje. Nejde mu ani tak niterně o umělecké vyjádření - prostě chce, aby hra měla úspěch. Když pochopí, že nesympatická vlivná kritička mu jeho hru v každém případě zadupe do země, pokusí si "koupit" úspěch posledním zoufalým nápadem - sebevraždou na jevišti. Není to upřímná sebevražda, to by se prostě normálně zabil. On si manifestačně a trapně bulvárním gestem pokouší dát auru umělce, který pro své dílo položil život. Lacinná atrakce, akce, lidé chtějí vidět krev, jsou na to zvyklí z mainstreamových filmů. Publikum tleská, kritička znechuceně odchází, protože Riggan předvedl přesně to, co čekala, možná ještě hůř. A Riggan umírá, protože když si člověk strčí pistoli k hlavě a vystřelí, tak většinou umře. Pak následuje střihová sekvence (!) a po ní epilog. Celý předchozí film se tváří, jako kdyby byl točen na jeden záběr - a to ať se skáče v čase, prostoru, ať sledujeme reálného Riggana nebo jeho halucinace. Pokud je epilog střihově oddělen, mělo by to mít nějaký smysl - totiž že sledujeme něco jiného, než jsme sledovali doposavad. Nemůže to být živý Riggan, nemůže to být ani to, co si živý Riggan paralelně představuje, zatímco dělá něco jiného. Podle mně je to prostě představa toho, jak by Riggan ideálně chtěl, aby jeho manifestační sebevražda dopadla. Tedy aby a) neumřel, b) zapšklá kritička mu napsala pozitivní recenzi, ačkoli něco takového jasně odmítla c) lidé se o něj opět začali zajímat d) jeho dcera poznala, co v něm je, uviděla v něm jeho zázračné schopnosti (závěrečný pohled vzhůru). (konec spoileru)Tedy jak říkám, za mě docela depka, ačkoli mnoho diváků ten závěr určitě může vidět jinak. A to je na tom právě super. (24.01.2015)