Pompeje

Neskutečně stupidní příběh, kterému nasazuje korunu český dabing ("TOHO KONĚ TO BOLÍ!") je protkán celým filmem. Místy to pobaví, jindy otravuje. Např. potěší rozhovory dvou hlavních gladiátorů v cele, které mají nepopíratelný erotický podtext. Člověk by už už čekal, kdy se rozhodnou, že nejlepší způsob, jak oslavit poslední den (a noc) svého života je si ho navzájem zběsile vykouřit. Na druhou stranu postavička Kefíra Šutrlenda je již tisíckrát ohraná karikatura slizkého záporáka. Místy mi díky ní film vlastně připomínal seriály jako Herkules... Co filmu zajišťuje třetí hvězdičku je poslední megalomanská půlhodina, v které se zničí a rozboří úplně vše, co bylo pro film postaveno. Efekty se docela povedly... 5/10 (18.04.2014)

Proč šijí ty nákladné kostýmy, leští meče nebo trénují choreografie soubojů, když pak přijde někdo s jalovým scénářem a natočí předvídatelné, nevzrušivé a nezajímavé vyprávění o tom, jak kluk přijde o rodinu rukou Římanů (senátor Kiefer Sutherland mezitím vůbec nezestárl), dostane se do otroctví, zamiluje se do pompejské aristokratky (viktoriánsky půvabné) Emily Browning, ona pochopitelně do něj, i když je to upocený otrok a bez tak to schytá hned při dalších gladiátorských zápasech, ale přeci je tak laskavý ke koním? Do Pompejí navíc míří i onen chamtivý senátor. Chová se jak idiot, chce se Emily dostat pod šaty a stihne pronášet neuvěřitelné věty. Ostatně jako zbytek osazenstva pod doutnajícím kráterem Vesuvu. Ten se samozřejmě také náležitě ozve a o svištění balvanů žhoucí lávy nebude nouze (pochopitelně když bude chtít někdo na plátně říct něco osudového, dají si smrtící šutry pauzu). Věčný rutinér Paul W. S. Anderson stihne okopírovat Barbara Conana nebo Gladiátora, ze svého béčkového výplachu, který se tváří zatraceně vážně (rodiče hlavní hrdinky bych předhodil lvům), nevymáčkne ani špetku napětí, emocí, případně něčeho, na co bychom si o pár dní později vzpomněli. Jo, vlastně mně v hlavě nějakou dobu určitě zůstane postava šlechetného Afričana, který břišními svaly a zřejmě stejně odolnými střevy láme čepele. Jako fakt!! A hlavní hrdina? Ten mdlý Kit Harington s vlásky za ouškem? O tom snad raději někdy příště. (08.05.2014)

Nadšené reakce, objevující se (ne tak) paradoxně v umělecko-auteurských kruzích (např. Notebook/MUBI), mě přiměly očekávat od Pompejí málem Andersonův magnum opus, ale k nekompromisnímu designu Resident Evil: Odplaty má tenhle film bohužel celkem daleko. Je pravda, že mizanscéna tady získává na důležitosti jako jeden z určujících prvků snímku, který v kontrastu pracuje s naprosto jednoduchým (byť ne zcela primitivním) vyprávěním. Stejně důležité jako postavy je tady prostředí, ve kterém se nacházejí. Film to nejsilněji signalizuje na samém začátku, kdy vystřídá několik různých lokací (aréna, les, pole) a vždycky postavy snímá v zadních plánech skryté za nejrůznější přírodní nebo architektonické překážky - trávu, stromy, mříže apod. Ke konci se zase ke slovu dostává očekávaná totální destrukce, která pak ovládá obraz zase trochu jiným způsobem - nicméně postupně se stává zcela dominantní, což určitě bylo ještě mnohem patrnější na plátně v 3D. _________ Pompeje jsou nicméně zajímavé interpretačně, kdy jde o ukázkový, přímo vzorový příklad apokalyptického filmu, který do krajních mezí dovádí Žižkovu ideu "dokážeme si spíše představit konec světa, než sebemenší změnu v kapitalistickém systému." Katastrofa tady doslova plní zrovnoprávňující funkci, která je ve filmu spojovaná s bohy, ale jde přitom jednoduše o manifestaci určitého společenského přetlaku, který se nemohl projevit jiným způsobem. Lidská revoluce tady není možná, je nutný zásah zhůry, ultimátní deus ex machina. Zároveň film opět ukázkovým způsobem potvrzuje, že dokonalá, nadčasová láska může vzniknout jenom v momentě, kdy čelí jistému konci - v tom momentě je najednou zachovaná navždy a její tragika spočívá v tom, že pokud by jí bylo dovolené žít šťastně a spokojeně dál, vyprchalo by z ní postupně všechno, co ji definuje. (20.11.2014)

Když nejdivočejší z režírujících Andersonů naládoval mušketýry do létajících vzducholodí, byla z toho celkem vítaně přepálená akční komedie, která by klidně unesla pokračování. Místo toho ale bohužel dostáváme katastrofický (neplést s katastrofálním) mix Gladiátora a Titanicu, na který se zbytečně mrhalo časem a penězi. Výsledek je totiž očekávaně tupá blockbusterová šlichta, kterou humor ani dobrodružství nespasí. Proč? Protože tu prostě nejsou. Anderson se totiž neobratně pokouší o vypjaté historické drama, které pochopitelně osciluje mezi směšnou televizní fraškou a béčkovým akčním výplachem, v němž je sice spousta sekání a padání, ale nezajímá vás byť jediná postava. Ještě že má scénář docela koule, příběh kvapně ubíhá a v poslední třetině se všechno velikášsky digibortí. I tak se ale Pompeje těžko škrábají do ultraklišovitého průměru, který si zvráceně užívá tak maximálně Kiefer. Proto je velká škoda, že ho zabíjí podivný dabing. S Trojanem by celé určitě bylo o třídu "lepší"! (19.03.2014)

Absolútne nekompaktný snímok, ktorý využíva historickú udalosť ako podklad k neutíchajúcej katastrofickej šialenosti, šmrncnuté je to pokusom o antickú tragédiu v súzvuku romantickej zápletky. To všetko pod taktovkou rutinéra Andersona, ktorý by namiesto apokalyptickej skazy zainteresovaných štúdií mohol ďalej točiť so svojou žienkou dvadsiatu piatu časť zombie jatiek. Zvláštnosťou však je, že napriek hlúpemu scenáru a debilných dialógov som sa počas celého filmu nenudil. Anderson to vedel tak dobre zmenežovať, že stále sa niečo deje, a pokiaľ sa nechytáte za hlavu a nekrútite hlavou nad skomolenými historickými súvislosťami, či živelnými absurdnosťami, tak si aspoň užijete svižnú akciu a priamočiary priebeh filmu. 55%. (09.07.2014)