Přerušený kruh

...bluegrass a Belgie? ...skvělá kombinace... se vší iluzí, nevkusem a bláznostvím... napadá mě otázka... mají emoce právo na existenci? ...každý si musí odpovědět sám... ale tenhle film má odvahu... ne kvůli (banálnímu?) prohlédnutelnému příběhu... ...ale pro svou krutost i smích, který zažívá každý sám... ...americký scénář bez kýčovitosti amerických klišé... ...nahradila je evropská, ale brilantně, s trochou ironie a výsměchu a narve to do nás naplno, protože ve skutečnosti víme, že ironií kýče je strach, že neprožijeme štěstí... a že neprožijeme happy end? ...škoda, protože ruku na srdce, každý z nás si to přeje, jen máme strach si to přiznat... takže díky mickey mousům za vynález hepáče... a vám milí Evropané díky za facku... (27.05.2014)

Miluju svoji neter, Pipi, zmenila me, vecneho cynika, co se pohrdavě dival na vsechny, co rikali, ze deti Vas zmeni... a tohle me dohanelo k slzam a pocitu bezmoci... koukala jsem na to s prestavkami 14 dni, protoze jsem hledala silu to dokoukat.... je stripky, ktere jsou prolozeny krasnou hudbou... Divat se na to na jeden zatah, ocenila bych to vic...ale i tak... po 14 dnech to jeste porad mam v hlave... prostě! (14.08.2014)

Rád chodím na filmy, které ve mně dokáží vyvolat jakékoliv emoce. Vlastně takové filmy vyhledávám. Když to má pak jeden film ve svém popisu, utíkám za tím. Humorný a dojemný, muzikální a komorní zároveň je snímek belgického režiséra, který před lety v Karlových Varech úspěšně představil své Smolaře. Přeskakování v čase během děje není na obtíž a postavy, které jsou skvěle zahrané, se tak divákovi odhalují postupně až do samého konce. Zatím nedojemnější film letošního vážného festivalu. (02.07.2013)

Já mám dojem, že tohle je můj první čistokrevný film z Belgie a kdybych měla psát o svých pocitech, tak jsem docela v rozpacích. Ten hlavní důvod spočívá v mých emotivních zvratech, kde jsem chvíli s hlavními představiteli silně soucítila a vzápětí jsem měla pocit, že Felix ze mě ty slzy chce dostat za každou cenu a to se mně přece jen trochu příčilo. Ale určitě jsem byla nadšená ze sympatických hlavních hereckých představitelů Veerle a Johana, kterým jsem toho Didiera a Elise věřila do puntíku. K mému vyššímu hodnocení určitě napomohla i bluesgrassová muzika, kterou já oproti jiným můžu a nad koncem, který nebyl zrovna podle mých představ dneska mávnu rukou. 70% (02.10.2013)

Koho tak obvinit z toho, že štěstí netrvá věčně? V této záležitosti mají naprosto jasno snad jen ateisté, kteří jako první oblaží svým spíláním Boha, v kterého nevěří, a ve svém soukromém procesu ho, mimo jiné, obžalují z požadavku dětské oběti, další si projdou stádiem přízemnějšího sebeobviňování, následujícím po pitvě domnělých pochybení rodiny i společnosti, pod tíhou zármutku je však dovoleno vše, jen do chvíle, kdy je vám odejmuta poslední naděje (či víra), která pomáhá jít dál, pak je i Darwin mrtvej, ať žije Zentiva... V emotivní, přesto nevydírající noční můře všech rodičů lze projít popisem různých fází zoufalství, i tak je v ní víc života než umírání, díky pomíchaným fragmentům štěstí a bolesti, polidštěným postavám a skvěle padnoucímu bluegrassovému průvodci prožíváním smutku i hledáním nového smyslu života... Pro mě úchvatný zážitek. (04.11.2013)