Stav věcí

Stav věcí není jen pouhým filmem o filmu a Wendersovou zpovědí o rozporu evropského filmu a Hollywoodu, jakkoliv je tomuto kontrastu podřízena hlavně formální stránka díla. Úvodní narativní část futuristického sci-fi filmu střídá část druhá, asi nejvíce vycházející z evropských tradic – v té spoléhá jen na estetiku scén, šerosvity; spíše na nástin myšlenek než samotných příběhů, a na atmosféru. Tato část (ne nepodobná pozdějšímu Nebi nad Berlínem) je existenciálním dramatem, který ve fragmentech ukazuje psychologii jednotlivých členů štábu, jejich pocity, vztahy a touhy, které mají tak daleko k naplnění. V samotném závěru pak rychle mění styl a v duchu klasických akčních snímků zakončuje, pomyslně rozkročený stylem tvorby na obou kontinentech. (08.01.2011)

Další vizuálně bezchybný Wenders. O jeho práci s kamerou už jsem psal jinde. O jeho schopnostech využít hudbu, aby něco sdělovala a nejen podbarvovala v jisté míře taky. Ale tady už nejde jen o působivé obrazy. Tady můžeme najít spoustů přesahů směrem k filosofii, vnímání světa, filmové vědě a sebereflexi. A vlastně i tyhle témata se u Wenderse objevují poměrně často, tak v čem je tenhle snímek jiný než většina dalších v jeho filmografii? Tentokrát hraje Wenders na existenciální strunu. Staví vedle sebe touhu a umění točit filmy a realitu, která je většinou proti veškerým touhám. Staví vedle sebe rozdílné přístupy k filmu v Evropě a Americe. Staví vedle sebe důležitost umění pro umělcův život a život sám. Tipněte si co vyhrává? A smutné je, že to tak nejspíš bude i v reálu. (11.03.2009)

Stav věcí je malý a spíš komorní film o natáčení filmu. Není tak filmařsky brilantní jako Americká noc, ani tak ztřeštěný jako Trhák pana Bowfingera,k ani tak vtipný a svěží jako Život v poblouznění, naštěstí ale není ani tak postmoderně zmatený jako CQ. Nejzajímavější je na něm rafinovaně mystifikační začátek, je to ale film, který je určený spíš klubovému publiku, je černobílý, má pomalé tempo a snaží se vytvořit za pomoci hudebních motivů a obrazu určitou náladu typickou např. pro tvorbu Kusturici. I když jedna z postav říká, že bez vyprávění příběhů by film neměl smysl, většina postav z 35-členného filmového štábu, který se nám představí, zůstává na úrovni figurek z komparzu a ani jednoho z hrdinů filmu neodhalí režisér tak, aby se s ním divák dokázal důvěrně seznámit a sžít. Příliš mnoho zůstává neznámé a je to nejspíš režisérův záměr. Některé scény mají přetaženou stopáž, pětiminutovou procházku režiséra po městě asi běžný divák neocení. Je to hodně osobní film, ve kterém Wenders zúročil zkušenosti ze svých filmových začátků. Celkový dojem: 50 %. (21.08.2009)

Vyznání lásky evropské filmařině i poctivá režisérská sebekritika a jasné ohrazení se proti hollywoodským praktikám. Kupa malých příběhů, traumat a skrytých tajemství, které vyplouvají na povrch nejvíce právě během nedobrovolné natáčecí přestávky. Osamělý hotel jako místo rozvijení i řešení nejrůznějších existenciálních problémů celého filmařského osazenstva. (01.09.2005)

Film o světlech a stínech, odrazech a odlescích. Reflexe vztahů evropské a americké kinematografie. Je nesmysl vidět tu jednostrannou kritiku jedné či druhé - tento film je na pomezí obojího a tematizuje posun samotného Wenderse k příběhovosti a do ameriky vůbec. Zároveň se tu řeší hranice a možnosti vyprávění příběhů - celý film začíná snahou natočit remake béčkového žánrového sci-fi snímku (americké prvotiny režiséra Friedricha Munroea - jasný odkaz k Murnauovi), natáčení brzy končí pro nedostatek financí a i wendersův film se rozpadá do epizodek, většina postav je konfrontována s nemožností něco prožít či vyjádřit. Ke konci se ovšem opět vyloupne příběh (tentokráte z úplně jiného žánru) a tehdy se nejexplicitněji - v rozhovoru režiséra Munroa se svým producentem Gordonem - vyjeví rozdíl mezi hollywoodským a evropským přístupem k filmařině, mezi vyprávěním příběhů a rozvrhováním prostoru mezi postavami, přičemž i Munro připouští zajímavost příběhů - s tím, že jediným zajímavým tématem je smrt (oproti tomu Gordon hovoří o lásce). Přičemž vzápětí je nám jasné, který z těchto dvou velkých typů příběhů je nám vyprávěn. Přesto nejde o symbolické vítězství, stále je tu jasná ambivalentnost; oba přístupy se zrcadlí a odráží navzájem. Přednost amerického přístupu se ukazuje už jen v tom, že je schopný filmy financovat a dokončovat, což je znázorněno například tím, že kniha, která je některým postavám z Munroova štábu určitou oporou, je předlohou pro Fordův film Searchers, jenž, jak je vidět z nápisu nad kinem v jednom záběru, je zrovna promítán. (22.11.2007)