Aux yeux des vivants

Jeden z nejděsivějších případů trailerového syndromu - jednotlivé scény vyhnané na maximum, ale celek fatálně nesedí dohromady, a to nemluvě o tragické absenci dramaturgie, potažmo nedotaženosti scénáře. Vyprávění působí jak hrubý nástřel nápadů po prvním brainstormu, který už se ale nikdo neobtěžoval rozpracovat a pročistit natož zhodnotit s čistou hlavou. Současně ale už výchozí ambiciózní plán spojit tradici osmdesátkových dětských hororů s drásavým a odpudivým naturalismem francouzské extrémní hororové produkce nového tisíciletí sice zní famózně jako nápad, ale v praxi prostě nemůže fungovat. Oba tyto stylové směry se totiž v základních věcech natolik odlišují, až se vzájemně popírají. Osmdesátkové dětské filmy typu "The Goonies", ze kterých zjevně tvůrci vycházeli nejvíce (podzemní labyrint, pirátská loď, prosťáček v monstrózním těle), staví na iluzi, dobrodružství a nezkaženosti. Naopak francouzský žánrový hyperrealistický nihilismus káže udělat z dětí nesympatické hajzly, iluzi poskvrnit rozkladem a místo bezelstnosti a naivity dosadit extrémní tělesnost, vyšinutost a hnusáckou grotesknost. Především zatímco dobrodružky od Amblinu a jim podobné směřují ke stmelení přátel a rodiny, zde zákonitě musí dojít k pravému opaku. "Aux yeux des vivants" nevyhnutelně působí dojmem, že tvůrci mezi brainstormem a natáčením přeskočili jeden zásadní krok. Tím mělo být přiznání si, že tohle nemůže fungovat, a ukončení projektu. Bohužel asi ovínění vlastním věhlasem a francouzskou státní podporou, která zafinancuje naprosto cokoli, to neudělali. (10.08.2016)

Trojica výrastkov dostala riadne po čumáku, ono chodiť poza školu sa vážne nevypláca :). Avšak na to, že ide o francúzsky horor, to bolo nezvyčajne málo krvavé. Jediná výhoda snímku je snáď tá, že dejová linka nijak extrémne nenudila, dalo sa to pozrieť bez nutkania sledovať hodinky. Škoda, že sa nevyužil potenciál, ktorý tento námet ponúka, trocha viac krvi, viac napätia, výraznejšiu zápornú postavu a mohlo to dopadnúť úplne inak. 55/100 (06.03.2015)

Režisérské duo Bustillo a Maury mě dokázalo okouzlit svým filmem Uvnitř (À l'intérieur) a ani jejich Leatherface nebyl vyloženě špatný, takže jsem samozřejmě předpokládat, že i tentokrát neodejdu zklamaný. No je ovšem pravdou, že se ve mně při sledování tohoto kousku dost mísili pocity a bohužel musím říci, že jde o dosti průměrnou záležitost, která promarnila svůj potenciál. Navíc to nebylo ani tak brutální, jak bych od této dvojice očekával a popravdě já jsem hodně háklivý na fakt, když se většina vražd odehraje mimo záběr kamery. Přitom začátek filmu příjemně navnadil a považuji ho za vůbec nejlepší na celém filmu. Trojice výrostků si sice mé plné sympatie nezískala, ale tak nějak jsem je svým způsobem i litoval, do jakého průseru se následně dostali. Nahý magor v klaunské masce totiž dokázal následně vykouzlit několik brutálnějších momentů, u kterých jsem si i párkrát zachrochtal blahem. Jen ta jeho „GPSka“ a rychlé nalezení domů všech tří chlapců mi nějak nešla na rozum, stejně jako jeho ultra rychlé pohyby. Podobných nelogických kiksů tu však byla celá řada. A strašně mě štvalo, že se vetší scén (mordů) odehraje mimo záběr kamer – to už se ale opakuju. Kdo si ale počká, ten se nakonec i nějakého toho gore dočká, stejně jako začala houstnout samotná atmosféra. Konečně jeho tvůrci dostáli své reputaci a hororoví nadšeni si přijdou na své. Nebylo však už příliš pozdě? No průměrnou kvalitu dokázali zachránit, ale mohlo to být daleko lepší. 50% (16.09.2020)

Zatím největší zklamání tohoto roku. Od této dvojice jsem čekal nářez ve stylu Inside a ono hovno. Začátek velice slibnej, jenže pak přijde 45 minut nudy a když už se to teda jakože "rozjede" tak ale v takovým stylu, že jsem musel tuhle hovadinku přetáčet. Inside je doteď u mě top horor u Livide už to bylo slabší a tohle je opravdu sračka. Snad to tahle dvojka napraví u Leatherface, ale těšit se už rozhodně nebudu. (03.03.2015)

To že režisérské duo Maury/Bustillo pustilo do coming-of-age thrilleru je vlastně docela zvláštní. Nikoliv v kontextu vlastní tvorby, žánrové změny jsou v podstatě jejich trademarkem, ale ve způsobu uchopení tohoto konkrétního filmu. Je z něj cítit příliš velký respekt z tématu a strach porušit společenská tabu. Zajímavým důsledkem toho je fakt, že zejména v první části snímku absolutní většina postav, kterým se děje nějaké příkoří přímo v obraze, přežívá, zatímco ty, kterým se vlastně vůbec nic nestalo, umírají (tedy spíše se najednou ve filmu neobjevují). To způsobuje spolu s krátkou stopáží, a tedy dějovou epizodností, totální absenci jakékoliv atmosféry a napětí. Jen pro představu, většina „strašidelných“ scén vypadá tak, že postava A někam pomaličku sama jde, kamera v lepším případě za jejími zády sleduje potenciálního vraha, a pak přichází střih – což se většinou vejde do necelé minuty stopáže. Je to škoda, protože několikrát se blýskne na lepší časy. V poslední třetině snímku využívají tvůrci nastřádanou časovou rezervu z odfláknutého začátku a mohou si dovolit o trochu více. První pomalá vražda odehrávající se v přímém záběru už obsahuje alespoň náznaky něčeho nepříjemného, navíc rozfázování scény na souboj s psychopatem a pokusem o záchranu člena rodiny zvyšuje dynamičnost – i když celkové podání je také trochu nešťastné. (28.02.2015)