Mlčenlivý

Lino Ventura v jeho typické roli samorostlého bojovníka, která musela být už tehdy značně ohraná a neoriginální. Celý film je doslova natřískaný hluchými místy. Po celou dobu se ho snaží KGB zlikvidovat, ale je vám to upřímně jedno. Nudný táhnoucí se děj s nezajímavými dialogy a hudbou. Komplexně sledovatelné, ale podruhý bych to už asi nedal. (11.09.2013)

Ne(po)zapomenutelný koncert s minimem výrazových prostředků, pod taktovkou dirigenta C. Pinoteau, se sólistou L. Venturou, o několika dějistvích, spějící pomalu, ale jistě, k velkolepému osudovému finále. V samotném úvodu si možná budete připadat, jako ve snímku G. Heslova „Muži, co zírají na kozy“, při rozebírání rusko-francouzského ponorkového „kachního“ konfliktu popř., pokud je vám bližší, slovy majora Terazkyho„volaaký zmetění“ , přičemž ani L. Ventura, se svým typickým mlčenlivým „poker face“ výrazem, dvakrát nepomůže. Celkem rychle však snímek nabere jasný směr a divák si tak užívá herecký a režijní orgasmus. L. Ventura, jako „agent Bourne staré školy“, možná neběhá s takovou lehkostí po střechách, rychle se zadýchá a střetům se vyhýbá jak upír česneku resp. svěcené vodě, ale úsporným výrazem , jenž by si mohl nechat z fleku patentovat, to bezproblému utahne. Nic pro fanoušky zběsilého klipovitého střihu, ale pro příznivce volně plynoucí režie, s inteligentním scénářem a šťavnatě paranoidní atmosférou, kdy divák postupem času podezírá (souhlas viz borsalino) i zmrzlináře u stánku popř. stařenu krmící holuby, troufám si rozhodně tvrdit, (milá) povinnost. Osobně mám rád ten typ snímků, který vám bez jakýchkoliv pochyb v závěru dokáže, že tu zvýšenou pozornost, kterou jste mu věnovali, si bezezbytku zaslouží. Takovým snímkem Mlčenlivý bezesporu je. 90%[ Snad pouze ta lehkost resp. volnost a počet, s jakou resp. v jakém, se zdejší agenti KGB pohybují v tehdejším západním bloku, kdy má divák neodbytný pocit, že na něj vykouknou i z krabičky cigaret, budí (mírné) rozpaky resp. potutelný úsměv. Řekněme, že tehdejší rok jim byl neobyčejně příznivě nakloněn :-)]. (26.12.2013)

Mimořádně ponurý a drsný film s velmi přesvědčivým Lino Venturou. Pustil jsem si film v noci, všude tma jako v ranci... postupně jsem byl vtahován do temného děje plného tmavých stínů, tajemných postav v černých kabátech, které se tu a tam mihnou a zase zmizí, nekompromisních agentů s jediným cílem zabít... Od poloviny filmu jsem podezříval už i prodavače zeleniny a pouhý pohled za roh napínal mé nervy k prasknutí. Závěr byl stejně mimořádný jako celý snímek. Mráz mi běhal po zádech křížem krážem a když film po téměř dvou hodinách skončil, seděl jsem jako přikovaný. Pět hvězdiček je málo, proto přidávám ještě dalších pět *****! (12.02.2010)

Nějak nevěřím, že KGB v 70. letech měla v západní Evropě tolik agentů, aby z toho jeden francouzský neuměl vyváznout. Ale budiž, i když přistoupím na tuto hru, pořád mi to přijde emocionálně chladné (i když se tvůrci snažili trochu zatlačit na city s bývalou manželkou, ale také to plave po povrchu). Hodně je zde vidět pokus vzít si něco z Hitchcocka (včetně závěrečné scény s koncertem), ale jeho nevinně obžalovaní muži prchají, aby našli skutečnou pravdu. Zde je nám jasné, že to může skončit jen dvěma způsoby. Ventura to odehrál, jak nejlépe mohl, lokace jsou skvělé - v podstatě jde o takový malý cestopis po Londýně, o Paříži a po pařížském venkově včetně hor. Ale přece jen ty skoro dvě hodiny se poněkud vlečou. (17.07.2017)

............. - V těch mlčenlivých tečkách je skryt můj doposud nejlepší komentář , k jeho sepsání mne inspiroval kvalitní filmový zážitek, který jsem si odnesl z tohoto bravurního, leč trochu sterilního thrilleru. Znalcům staré francouzské školy doporučuji zejména druhou tečku zprava, dovolil jsem si tam v druhém odstavci takový malý srovnávací rozbor právě na téma francouzských kriminálních filmů tehdy a dnes, pokud by někdo nesouhlasil s mými závěry, tak prosím do pošty, děkuji, rád se nechám vyvést z možného omylu. Věřím, že si v mém komentáři přijdou na své i všichni ostatní, zrcadlí se v něm totiž několik let příprav, odříkání a tvrdé práce, v té souvislosti nemohu nezmínit hned první tečku, která se svou délkou i obsahem jeví na první pohled velmi jednoduchá, že ? Nicméně věřte mi, že první krok k velkému dílu tak monumentálního rozsahu je vždy tím nejtěžším, zasekl jsem se na ní přesně 785 dní, 6 hodin a 5 min a v tom památném okamžiku jsem s třesoucími se prsty poprvé zmáčkl klávesu . A pak už jsem byl k nezastavení. (04.03.2014)