Bláznivý Petříček

Nie je jednoduché sa adaptovať počas sledovania Petríčka na Godardov pocitový a myšlienkový level. Hlavne preto, že množstvo myšlienok je podávaných čítaním kníh, denníka a voiceoveru hlavných hrdinov. Divák nemá šancu stíhať a tak mu neostáva nič iné, iba sa nechať unášať atmosférou 60tych rokov a farebného prímorského prostredia. Mne je táto doba vzdialená, takže uprednostňujem viac polopatické zobrazenie dobovej atmosféry spoločnosti a jej problémov v iných filmoch. Problém bude aj vo vkuse, pretože napríklad Bergmanove ťažké filmy ma dokázali intelektuálne stimulovať viac a pripadali mi viac uchopiteľné a nadčasovejšie. Bláznivého Petríčka by som štýlom a formou podania posolstva prirovnal k Antonionivmu Zabriskie Point. Film pre odborníkov na francúzsku novú vlnu a študentov filmovej vedy. (10.12.2012)

Paradoxně se v pozdějších letech "Bláznivý Petříček", respektive jeho hrdina pro některé obdivovatele francouzské nové vlny stal adorovaným pomníkem nabubřelého ideálu existenciálně zmítaného intelektuála. Při tom ale Godard zde onu ikonu zesměšňuje a ukazuje, že na ní není nic hodného následování, a naopak vynáší na povrch zpovykanou sebestřednost v jejím nitru. Se stejným anarchistickým výsměchem pak celým filmem podkopává také schémata dobrodružek, akčňáků i romanťáren o milencích na útěku (tedy žánrů, které z Belmonda již v předchozích a hlavně nadcházejících letech udělaly mezinárodní hvězdu). "Bláznivý Petříček" je rozverně dadaisticky podvratný film, který má schematický začátek a konec, ale všechno mezi tím je svěže nahodilé a kreativní. Každá jedna sekvence představuje nápadité meta řešení nějakého schématu, ať už formou jeho podvrácení, parodování, reflektování, banalizování i vynechání. "Bláznivý Petříček" je vlastně esenciálním filmem, protože zde postavy vcházejí do místnosti oknem. Godard tu doslovně naplňuje definici režiséra, jak ji o takřka čtyři dekády později formuloval tehdejší japonský samorost Takaši Miike. Podle něj scenárista napíše "hrdina vejde do místnosti", zatímco režisér má přijít s tím, jak tam vejde - obyčejně dveřmi, nebo třeba oknem. Zatímco dobová nonkonformita jiných novovlnných tvůrců dnes už vyznívá usedle a mainstreamově, Godard nepřestává fascinovat, a dokonce oslovuje stále nové generace. Jeho podvratnost nezůstává na povrchu, nýbrž řeže do samotného jádra kinematografie a tím se vzpírá obvyklé asimilaci středním proudem. (08.07.2023)

Pravdepodobne nejnudnejsi, ale zcela urcite nejdementnejsi Belmondovo film. Takovouhle desnou sracku jsem fakt uz dlouho nevidel. Je tu sice jakysi pribeh o dvou milencich a gangsterech, co chtej penize, ale to cely je obaleny do ubijejicich dialogu, kdy postavy vetsinou melou o knizkach nebo o nejakejch srackach a navic mluvi jak kdyby prednaseli nejaky ucivo. K tomu tu navic na sebe ani sceny nenavazujou, Godard tam prca paty pres devaty a i pres dobre hrajiciho Belmonda i Karinu, ktera je navic sexy, tak jsou obe postavy spis nesympaticky, takze me absolutne nezajimalo, co udelaj nebo co se s nima stane. Pak tu je hudba, ktera je sice docela solidni, ale vzdy naprosto priserne useknuta a naprosto idiotskej konec. Ani nevim, za co jsou ty dve hvezdicky, snad za herce a za to, ze i kdyz je to sracka jak hovado, natoceny to je docela solidne. (18.10.2008)

Alžírska vojna, Vietnamská, Studená, tie všetky, a ešte ďalšie, tu boli zmienené, no film uteká od príbehu ako dezertér z bojiska. Vyprázdnená road movie, ktorú je radosť pozerať ako vizuálnu exhibíciu, či radosť počúvať ako exhibíciu myšlienkovú. Ale tým to končí. Godard (R.I.P.) proste nahustil do necelých dvoch hodín vlastné aj cudzie trade marky, ktoré ho bavia. Stráviteľnejšie na Petríčkovi je, že sa nejedná len o intelektuálne, no aj o popkultúrne odkazy. Hodnotím nižšie než som pôvodne chcel, lebo kto vie, čo všetko bolo z predlohy doslovne prebraté skrz denníkový voice over. (15.09.2022)

Útržky. Plnou vahou mořem plavou, honí se mi hlavou. Útržky. Let it be, Petříčku, žijeme jen dvakrát. Jmenuju se Ferdinand! Já vím, Petříčku, to ty útržky mě svedly… nezlob se, chci prostě jenom žít. Že tomu nerozumíte, mes amis? Já tomuhle Godardovi taky ne. Existencialismus mě umí hezky zdeptat. „Jen touha znamená žít. Toužil jsem, tedy i žil.“ / „Chtěla bych život jako román. Jasný, logický, přehledný… takový není.“ „Je. A mnohem víc, než si lidi myslí.“ / „Jsme stvořeni ze snů a sny jsou stvořeny z nás.“ / „Věřím ti, lhářko.“ „Miluju tě po svém.“ / „Je to kolektivní hysterie, které propadám sám.“ Ale co. Ostatně kdo z nás je víc než „velký otazník na obzoru mořském“? (20.07.2015)