Ivan Hrozný I.

Film, ve kterém se dokonalé, geniální a neuvěřitelně působivé scény mísí s totálně nudnými pasážemi, při kterých má pozornost klesala na nulu. Bohužel je to tak půl napůl. Hodně se mi líbilo obléhání Kazaně nebo ta jedna z posledních scén, kde se na zdi odráží Ivanova obrovská silueta. Nicméně Alexandr Něvský nebo Deset dní, které otřásly světem mě zaujaly mnohem víc. (14.07.2011)

Po pravdě příjemné překvapení, trochu jsem se obával filmu hodně podobnému Alexandru Něvskému, ale nestalo se tak. Mimo fascinující hudby S.Prokofjeva, která se k dramatických pasáží náramně hodí, vyniká film především také jako hodně silné drama se skoro až komorní atmosférou, děj nám pak přibližuje snahu nově jmenovaného cara Ivana, v prvním díle zatím marnou, o vytvoření jednotné Ruské říše, které bude vládnout jediný člověk, a tím měl být právě on. 80%. (01.02.2010)

Pateticky ztvárněný příběh Ivana Hrozného, který v 16. století sjednotil Rus. Natáčení filmu trvalo Ejzenštejnovi 3 roky a byl to jeho poslední film vůbec. Ve filmu jsou zajímavé bojové scény. Ejzenštejn vytvořil lepší dílo, než je jeho Alexandr Něvský, leč na absolutní hodnocení něco málo chybí. Není se co divit, že se Stalinovi film nelíbil. (25.09.2007)

O stupeň lepší než Alexandr Něvský. Přesto ale Ejzenštejna tak úplně neberu. Ta práce s kompozicí je svojí okázalou genialitou až přepálená a film vypadá nelidsky. Když se k tomu připočte neskutečná teatrálnost, je to něco nesnesitelného. Že jde o záměr, má pro mě malou váhu. Do jisté míry tu práci a jistou autoritativnost uznávám. Na druhou stranu ale nedokážu jen tak říct "je to dobrý film". Čtyři hvězdy si ale neodpustím. (06.08.2012)

Ejzenštejn v Ivanu Hrozném se v jistém smyslu neposunul od Alexandra Něvského dál ve svém uměleckém vývoji. Tím myslím především v soustředění se obrazu na detaily tváří herců podkreslených hudbou Sergeje Prokofjeva (narozdíl od Alexandra Něvského na mne zde nepůsobí tak disharmonicky), kde dialogy někdy působí jako pouhý doplňující prvek. Dojem patetičnosti hereckého projevu dotváří svícení mizanscény, jež utváří pocit napětí. Podobnou funkci mělo i světlo v expresionistických filmech, s rozdílem toho, že bylo namalované na kulisách. Ejzenštejn uplatňuje hru se stíny v kombinaci s hieratickou perspektivou (stín Ivana Hrozného je několikrát větší než diplomata, s nímž jedná). Zmíněnou perspektivu využívá také v samotném závěru při detailu na jeho tvář, za níž jde v pozadí procesí. Expresionismus mi i vzdáleně připomínala architektura některých budov ve filmu(viz carův palác), jejichž stěny jsou někdy vystavěny do nezvyklých, pokřiveně vypadajících tvarů. (24.03.2007)