Válec a housle

Snímek neuvěřitelně poznamenaný dobovou ideologií, ale zároveň velmi dobře natočený, zahraný a poetický (tak trochu ve stylu Vláčilovy Holubice nebo Jasného Touhy). V paměti mi subjektivně nejvíc uvízlo, jak moc se Sergej i malý Saša podobali stylem vystupování a oblékání Jamesi Deanovi v Rebelu bez příčiny. (07.08.2017)

Tarkovského ranný film o malém chlapci - houslistovi je oslavou fantazie. Je plný rafinovaných záběrů, odrazů a pablesků. Už zde se objevuje tradiční Tarkovského fascinace vodou. Moskva je v tomto filmu plná louží, v jejichž odrazu dokonce sledujeme některé scény. Ta závěrečná, kde chlapec hraje na housličky v místnosti, která nápadně připomíná kapli, osvětlovanou jenom odrazy vody, je asi vrcholem celého filmu. (21.10.2006)

Film s úžasně socialistickým nádechem - chvílemi jsem dokonce čekala, že z toho vyleze nefalšovaná agitka o svědomitých dělnících a podvratných živlech v podobě muzikantů. Nakonec z toho byl vcelku úsměvný filmeček s pěknými záběry, "roztomilým" klučinou v hlavní roli (na facky) a...sakra, tohle že natočil Tarkovskij?! (15.11.2006)

Tarkovského diplomová práca, ktrorá vznikla na akademickej pôde. Nič dôležité zjavne nerieši, ale je to projektívne dielo, ktoré rozpráva cez vizuál a hudbu a touto cestou sprostredkuváva detské obsahy psychiky a pocity. Ja pri všetkých Tarkovského filmoch len čumím, v priebehu neriešim a čakám, čo to so mnou na konci urobí. Tentokrát priemer, moja diplomovka ma viac chytila:) (22.03.2008)

Tak trochu italský neorealismus na sovětský způsob. Aspoň do té míry, že mi ústřední dvojice a jejich chemie připomněla slavné Zloděje kol... Tím však podobnost končí, jinak už ve zdejší středometrážní podobě Tarkovskij naplňuje svůj, v budoucnu zcela dovršený, potenciál. I přesto, že se příběh odehrává částečně v dělnickém prostředí, nemám pocit, že bych sledoval dílo, které by bylo jakkoli poplatné tehdejším požadavkům shora. A co se týče roviny vztahů mezi dětmi, je příjemné stále a pořád objevovat další snímky, které popisují tuto sociální skupinu (a pro mě i součást neustále živých vzpomínek) s příklonem k realitě, a ne k idealismu. Stejně jako u pozdější Tarkovského tvorby i zde je vznešeně pracováno s obrazem, jakkoli by někdo mohl oponovat, že odrazy v zrcadle, respektive v louži jsou manýristického charakteru... Pro mě jsou však, co se konkrétně tohoto díla týče, ozdobou (aneb - jak napsal Jaromír Blažejovský ve své disertační práci "Spiritualita ve filmu" - lyrické ornamenty). I přes aktivní zapojování do projekcí klubového charakteru nemám v sobě kus básníka, držím se spíš při zemi a k těm, kdož se svojí tvorbou vznášejí nahoře, spíše vzhlížím. Proto mě toto dílo zaujalo mnohem více, než Tarkovského celovečerní prvotiny, viděné svého času na velkém plátně kina Scala. 90% (27.09.2020)