Pád

Možná bych si to dokázal představit kapánek temnější, ale i tak vládne spokojenost veliká. Jako většina asi budu nejvíce vzpomínat na Gillian Anderson, která si tu podle mě střihla asi nejlepší roli svojí kariéry. Místy na mě působila jako Branaghův Wallander - bez úsměvu a neustále na hraně deprese. Ale její postava byla ještě o něco složitější. Výborně byly napsané i další party s vrahounem v čele. Toho prozměnu výborně ztvárnil Jamie Dornan, který dokázal nejednou rozčílit a v závěrečném díle byl doslova na zabití. Sice jsem si zprvu říkal, že do jeho role by se hodil někdo charizmatičtější , ale nakonec jsem to musel vzít zpět. Bavily i ostatní linky, které (ne)přímo souvisely s hlavní linií a dodaly seriálu na košatosti. Ostrovy zase válej. 85% (17.02.2015)

Je to takové chladné a neosobní, ústřední vrahoun za sebou navíc poměrně brzy nechává jednu botu za druhou, ale ten občasný detektivně procedurální švih tomu přidává body za snahu neunudit diváka odvěkým kočkováním mezi péry a vagínami. Naštěstí se to po vzoru britských minisérií netáhne do nekonečna a po psychologické stránce vybroušené finále to pak táhne divoce nahoru. Po sečtení a přimhouření oka mi tedy vychází čirá spokojenost. Dál bych se v tom ale nenimral, dvě sezóny tak akorát vystačily na dlouhé zimní večery. (20.02.2015)

První série má tuším jen tři díly což jsem nevěděl a když to skončilo a nic dalšího už v programu nebylo, byl jsme vytočenej jak kdybych přišel vo ocas, tak moc mě The Fall za tak krátkou dobu sejmul. Byla to poměrně nekompromisní atmosférická kriminálka ve který proti sobě stojí perfektně připravenej vrah a profesionálně působící policajtka. během několika minut mě způsob vyprávění dostal do naprostýho tranzu. Když jsem se si přečet, že strejda Cinemax zařadil do vysílání druhou serií, předběh bych v běhu před obrazovku snad i geparda. Druhá série mě přišla trošku jinačí. Tvůrci upustili na atmosféře a přitáhli na psychologii. Ani Paul ani Stella už nepůsobí tak suvéreně. Dostávám však možnost obě hlavní postavy pořádně poznat což má svůj efekt do samotnýho finále, když při vyslýchové části jsem nehybně hltal každý záběr, každý slovo a velebil dokonalou filmařinu s jakou tahle část byla natočená, ani jedno filmové políčko nepřišlo nazmar a já zapoměl vnímat realitu. Jamie a Gillian tady předvádí hereckou dokonalost a rozehrávají psychologickou hru, která v seriálech nemá obdoby. Neskutečný, dokonalý, napínavý, originální, prostě pokud sníš o dokonalým seriálu, sníš o The Fall. (05.02.2015)

Po všech těch Sherlocích, Lutherech a Hannibalech mi přišlo obtížné představit si krimošku bez přihlouplých twistů a nepřesvědčivého psychoanalytického blábolení. Pantátové z BBC však v uhovněném žánru napíchli zlatou žílu. Teď bych mohl řešit nepodstatné ptákoviny, jako jsou ostrovní a zaoceánské přístupy nebo výstřih Gillian Anderson. Já však budu řešit to podstatné - děti. Děti tu jsou zde vyobrazené jako cosi víc než prťavé stodecibelové fabriky na hovna, kterými bezesporu jsou. Faktem je, že kdyby byly takové ve skutečnosti, tak budu jeden z prvních výtečníků, kteří posedávají před školkou v dodávce se zatemnělými skly a laškovně šustí pytlíkem skittlesek. Co stojí za zmínku, je Jamie Dornan který je kurevsky dobrý herec a nějaká young adult mrdka vydělávající mu na plazmu, zlatý zub a půl kila koksu s tím těžko něco udělá. The Fall je každopádně strhující, perfektně odehraná, chladně natočená a brilantně napsaná krimoška, která celému procesu stíhání sériového vraha nasála přirození až po koule a já odcházím s pocitem příjemné sytosti v pupíku. (09.12.2015)

„Man fucks woman. Man subject. Woman object. That’s fine for you. Woman fucks man. Woman subject. Man object. That’s not so comfortable for you, is it.“ Britská sestra Sagy Norén se ocitá ve světě mužů, kteří milují ženy… jenomže velmi nezdravým způsobem. Komplexní ženské postavy nejsou ve filmech ani seriálech, zvlášť těch kriminálních, stále něčím tak standardním, abych z The Fall nebyl nadšen už jen kvůli Stelle Gibson. Způsob, jakým si Gillian Anderson při modelování výjimečně inteligentní profesionálky s analytickou myslí a pevnými morálními zásadami dává záležet na každém nonverbálním sdělení, je fascinující. Díky mnohovýznamovosti jejích zdánlivě netečných pohledů nám Stella přes její chladnost není lhostejná. Současně ale nikdy neprojeví tolik empatie, aby zcela negovala paralely mezi ní a Paulem, na nichž je založena dynamika vyprávění. Oba dva nacházejí uspokojení v bezchybně odvedené práci, oba dva jsou až fanaticky oddáni určitému poslání, oba dva jsou predátoři (ačkoli závěr první série naznačuje, že z jednoho z nich by se příště mohla stát kořist). K hledání podobností mezi nepolapitelným vrahem a dobrým detektivem jsme kromě dialogů o zdvojených osobnostech vedeni paralelní montáží jeho a jejích úkonů, prováděných se stejnou precizností a možná i z podobných psychických pohnutek (vypořádávání se s minulostí). Vytváření tematických, motivických i kompozičních pojítek mezi liniemi Stelly a Paula, v jejichž pozadí stojí zásadní otázka „KDY se konečně střenou?“, přispívá k mrazivému pocitu, že vrah je minimálně implicitně neustále přítomen. Toto nepolevující zlé tušení, namísto vyloženě hororových scén (jako v Lutherovi) je hlavní pojistkou proti ochabnutí divácké pozornosti. Postavy totiž rozhodně tráví víc času rozebíráním svých chyb než zdárným řešením situací a radost z většiny posunů ve vyšetřování je navíc kalena prostřihy na další páchaný zločin. Jeden krok vpřed, dva vzad. Podrobněji zde. 90% (10.01.2015)