Jasmíniny slzy

Woodyho variácia Williamsovej Električky zvaná túžba nedosahuje sily tejto divadelnej (ba ani Kazanovej filmovej) predlohy, napriek tomu, že Blanchett hrá ako z veľkej knihy; akýmsi nechceným pôsobením chariziem a okolností mi Jasmínin príbeh nesadol a naopak v mojich očiach bol oveľa zaujímavejší, pútavejší a dramatickejší príbeh sestry Ginger (v podaní Hawkinsovej, ktorá sa mi čím ďalej viac páči - a nielen herecky, ale tu dokonca aj fyzicky); inak sa do veľkej miery stotožňujem s komentárom Havenohome-a; som fanúšikom Woodyho tvorby do roku 2000; (08.05.2014)

Woody Allen to u mě má pokaždé stejné. Vždy, když jdu na jeho film, nikdy nevím, jestli budu spokojený nebo budu nepochopeně kroutit očima. Jednou mě příjemně překvapil, podruhé bych mu dal facku za to, co si to zase za nápad nechal zfilmovat. Má na to ale jméno a tak to musím respektovat. Ne vždy mi totiž jeho dialogovky sednou a stejně tak je to i v případě tohodle filmu. Cate Blanchett na plakátu vypadá dost sympaticky. Celkově se ten plakát tváří jako, že se bude jednat opět o solidní dialogovku se zajímavými postavami v čele právě s Cate. Z ní jsem vysloveně cítil obrovský půvab. Pak ale začne film a já se s ním začnu nudit. Postupně začnu poznávat hlavní postavy. Začnu poznávat Cate, která utíká od reality. Začnu poznávat její kamarádku, jejího přítele, co vypadá jak Till Lindemann z Rammsteinů a pořád se tak nějak nic moc neděje. Pořád nejsem v tom rozpoložení, abych si užil každý další dialog, co se ve filmu objeví. U Woodyho filmů je to ale vždycky primární. Stejně tak, jako prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Jenže tady se musím přiznat, že hůř ztvárněný New York jsem snad ještě neviděl. Prostě a jednoduše. Tenhle film je velká slabota, kterou ani samotný závěr filmu nezachrání. V tu chvíli se totiž celý ten příběh opře o realitu všedních dní a všecky ty postavy, v něm se odehrávající, dostanou epileptický záchvat. Alespoň, že to poselství v tom Woody zanechal. A to je, hlavně se z toho neposrat. (05.02.2014)

Stejně jako první díl Kieslowského barevné trilogie, také Allenovo tragikomické rozšíření Tramvaje do stanice Touha je modře naladěno (přesněji: jeho tón a směr udává to, čemu v anglofonních zemích říkají "blue mood"). Modrá, symbolizující pro citově rozhozenou hrdinku nedosažitelný vnitřní klid, se do filmu vkrádá častými záběry moře (což mohl být jeden z důvodů, proč Allen točil v San Franciscu) a modrý je také měsíc z písně, na kterou Jasmine nostalgicky vzpomíná. Jasné roztřídění postav z Williamsovy hry ustoupilo destabilizaci veškerých rolí. Obě sestry s nevelkou úspěšností hledají, kde je jejich místo mezi muži. Jsou povahově stejně nezařaditelné, jako je film, oscilující mezi hořkou komedií a čirou tragédií, nezařaditelný žánrově. Prokládání aktuálního dění četnými flashbacky přispívá k "duální" struktuře vyprávění. Allen promyšleně nakládá s opozicí životního stylu "před" a "po", obecněji životního stylu bohatých a chudých (takže lze k filmu přičíst k dobru také lehce sociálně-kritický přesah), s protikladem Jasmine coby pasivní kořisti a aktivní ženy-samoživitelky. Žádná z pozic a opozic ale není stálá a neprostupná, takže protagonistka s příchodem k sestře nepřestává být bytostí závislou na druhých a definitivně se nezříká svých manýr zaopatřené paničky. Dříve k ní vzhlížela sestra, chce-li přežít v novém prostředí a podmínkách, musí nyní ona vzhlížet k sestře (ve významu přeneseném i doslovném, neboť Ginger dominuje záběrům na vlastním území, zatímco Jasmine je pasivním kráskou a obletovanou královnou ve světě luxusu, kterým ji obklopoval manžel). S orientací v tomto přelévání sil a proměňování rolí napomáhá umírněná kamera (zapomeňte na neurotismus Manželů a manželek, styl filmu je mnohem uhlazenější), a autentickým jej činí herecké výkony obou hrdinek (muži jsou rovněž skvěle "nacastování", ale první housle rozhodně nehrají, víceméně jenom nahrávají). Blanchettová své Jasmine, která doslova nedokáže vystoupit z role, dodává teatrální vznešenost, čím je vytvořen ostrý kontrast s přízemnějším herectvím neméně přesvědčivé Hawkinsové. Přes občasnou formální strnulost, místy rušivou neochotu vzdát se vtipkování a násilné vkládání krizové tematiky jsou Jasmíniny slzy v porovnání s předchozími Allenovými tituly, vesměs jen různě zábavnými hříčkami, obstojně komplexní studií charakterového rozkladu, a po delší době také allenovkou, s kterou si autor vyhrál dost na to, abych ji chtěl vidět vícekrát. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, FlyBoy, Havenohome, maddy, F.W.Colqhoun (13.08.2013)

Rozkládající se osobnost snoba zapáchá úplně stejně jako rozkládající se osobnost člověka z nižších společenských vrstev, jen se na ten proces kvůli hřejivému pocitu zadostiučinění lépe kouká.. Zkušený autor to pochopitelně ví, C.Blanchett překypuje nadáním v každém milimetru rozmazané oční linky, nicméně neurotickým sluncem zalitá Blue Jasmine je ten případ, kdy Allen, který štěká, nekouše. Maximálně připomene paradox při nahlížení na partnerský vztah, kdy se cyklicky řeší věčný rozpor mezí tím, co člověk má a na co si myslí, že má a přitom vždycky dostane jedině to, co si zaslouží.. (12.11.2015)

Woody Allen se řadí k mým nejméně oblíbeným režisérům. K čertu s nějakýma zásluhama. Jeho filmy už tak často velmi těžko přežívám a s Jasmíninými slzami jsem zřejmě trefil jackpot. Pro takhle otravný snímek by měla vzniknout zvláštní kategorie. Hlavní postava je přímo nesnesitelná a jediné co mě naplňovalo radostí byl fakt že s každou další minutou jsem stále blíže vysněnému cíli. Neprozradím žádný šok že děj je od ničeho k ničemu a celé to skončí s Blanchett na lavičce čekající kdo si k ní přisedne další. 3x fuj a ještě jednou fuj. 0% (28.02.2018)