Jméno

Já myslim, že je jasný, kde se Naprostí cizinci inspirovali - naštěstí vidět nejdřív je a až potom starší Jméno ničemu nevadí, protože každej film na to šel trochu jinak a každej jinak i vyznívá. To peklo, který se rozpoutá a ta špína, která se začne prát momentem, kdy se vtipálka kamarádi zeptaj, jak se bude jmenovat jeho syn, je strhující a mě to teda bavilo moc (POZOR, TROLEJ) - právě i kvůli těm myšlenkám, jak moc je nebo neni v pořádku (nebo jako moc je to odsouzeníhodný, nebo jak moc to koho má zajímat) pojmenovat svý dítě Adolf; jak moc je v pořádku chodit s někym, koho miluju, i když je tam generační rozdíl a ještě je to matka mýho kamaráda; ale bavilo mě to třeba i pro ten krásnej domácí rozměr hostujícího páru: chlap - snob, kterej si nad nepříjemnejma domácíma pracema i nad "špatnejma" názorama svýho okolí povýšeně meje ruce, a ženská - frustrovaná, i když dobrosrdečná máma smířená s tim, že líp už asi nebude... A líbilo se mi, že jako největší bigota a omezenec se nakonec asi přece jenom ukázal právě tenhle snob-intelektuál, i když to nebylo nijak ostentativně nebo efektně podávaný - o což líp to možná nakonec fungovalo. Oproti Cizincům tohle dopadne vlastně docela dobře (smířením), ale úplně nepatřičně to nepůsobí asi i proto, že prádlo, který se na každýho vytáhlo, bylo vlastně "jen" typu "Smrdí ti z huby, nemeješ si nohy a pastu vymačkáváš od prostředka - ha, a máš to, hajzle!" - což nakonec ostatně představuje 90% partnerskejch nebo přátelskejch neshod, a vlastně jsou to právě tyhle konflikty, který opravdu smírem skončit můžou a nakonec by upřímně řečeno smírem skončit asi i měly, i když překročit Rubikon ve vztazích jde samozřejmě i v sebemenší prkotině (v Cizincích se řešily vlastně mnohem extrémnější a zásadnější situace, kterejm zase konec právě v Cizincích padnul líp). Upřímně řečno jsem se ale trochu ztrácel v Améliovskym úvodu, i v rodinnejch vazbách pozdějc už během návštěvy - kdo se zná s kym odkud, jak dlouho a kdo je s kym jak spřízněnej, to jsem v tý francouzštině a v tom tempu chytal prostě těžko. Ale to je malej problém - jinak je to skvělá konverzačka se spoustou zajímavejch myšlenek. (01.08.2018)

Některé dialogy a konfrontace lepší (Adolf), některé naopak vyznívaly podivně vykonstruovaně. Jestli jsou Frantíci skutečně takoví magoři, že se dokážou skoro pozabíjet kvůli naprostým kravinám, tak to potěš koště. Vážnější partnerská témata týkající se pouze dvou osob byla naopak podivně řešena před všemi ostatními a divně napojena na předchozí rozhovory. Nevím no, mám z toho dost rozporuplné pocity, na mě to moc nezapůsobilo, ale může to být prostě tím, že podobné tipy filmů moc nemusím. 60% (03.09.2014)

Francúzi sa nechali strhnúť prílivom komorných intimissimo výbušných konverzačných filmov. Bohužiaľ, je to predvídateľne umelé, nereálne, vyplnené stereotypnými vzťahovými cliché a pre mňa po väčšinu času absolútne nezaujímavé a nevtipné (čo je škoda, lebo názvu zodpovedajúco štylizované úvodné titulky, asociatívna montáž s využitím historicko-kultúrnej skratky a poetický úvod sú jednoducho magnifique!) - a len tých pár funkčných momentov celok nezachráni. Uvedomelé sebavedomé referencie spoločenského a umeleckého sveta zaváňajú snobizmom a šuštia papierom. Dokonca by som tentoraz prijal verziu s dabingom - naspeedovaný dialekt juhofrancúzskych departmentov napomáha dotvoreniu predpovedateľného chaosu, ale práve z dôvodu ťažkého zachytávania a selekcie kľúčových informácií som ho nemal rád na hodinách francúzštiny, a čítať titulky k nemu je priam nadľudská úloha. Aby som však nebol len negatívny, postava Clauda ma celkom bavila (poznámky ohľadom homosexuality na jeho adresu a otravné momenty z toho vyplývajúce už tak nie, i keď sú tu, žiaľ neveľmi vydarené, pokusy o porušenie klasickej stereotypizácie) a hudba bola skvelá. I tak som sa musel silne presviedčať, aby som to dopozeral do konca. Radšej by som zašiel na divadelnú hru, alebo si doplnil Polanskiho. 40% (23.09.2014)

Tuším, že určitá inspirace se mohla zrodit u filmu Bůh masakru. Film je typickou francouzskou komedií, klasikou svého druhu, kdy se skrze charaktery lidí prostřednictvím návštěvy přátel dostáváme do jádra lidí, mrštné dialogy víří vzduchem a napětí střídá zábavu a zábava smutek. Emoce na houpačce. Bravo. (19.10.2016)

Mno. Takze hoci francuzsku kinematografiu mam hodne rad /od komisara Maigreta s Gabinom, cez Heroin, Sicilsky klan, Cetnika ze Saint Tropez cez Jean od Floretty s Auteuilom az ... po Purpurove Reky/, ale tento film siel absolutne mimo mna. Nuda, nuda a este raz nuda - toto plati o tomto filme. Nic nesuvisi s nicim, prazdne tlachanie o tom, ake meno dat dietatu ma xmrti nudilo, dejova linia- to je tuna ciste vakuum a scifi a reziu to zrejme nemalo. Tu rezisersku lamu menom Mathieu Delaporte nepocitam. Zaroven tymto komentarom navrhujem namiesto waterboardingu mucit vaznov na Guantaname tymto filmom. A vyhrazat sa vaznom neustalou 24 hodinovou projekciou tejto "nadhery". Stavim sa, ze prvy Arabas, ktoremu sa budu vyhrazat opakovanymi projekciami tejto "nadhery" vyzvani od strachu hned vsetkych zosnovatelov utoku na Dvojicky aj s adresami, a poinformuje o vsetkych aj najmensich podrobnostiach iranskeho nukleraneho programu /ktora sekretarka ma trojky a ktora stvorky, kedy sa fasuju hajzelkefy a ci sa hajzle cistia v smere pohybu hodinovych ruciciek ci proti smeru pohybu hodinovych ruciciek a kolkokrat bola na aute stlacena spojka cestou do prace a kolkokrat cestou z prace/. Prazdna konzervacka o hovne, kde sa neriesi nic, len prazdne tlachanie o medziludskych vztahoch a zmykanie vsetkych moznych emocii. To nemam rad uz od Docela Obycejneho Pribehu. 0 % (21.09.2014)