Tears the World Can't See
Obsahy(1)
O třech kumpánech, okurčičkách a povedeném manželství... Klasickou Čechovovu komediální miniaturu Slzy, které svět nevidí natočil v roce 1962 pro pražské televizní studio režisér Martin Frič s Janem Werichem, Jiřinou Šejbalovou, Vlastimilem Brodským a Jiřím Sovákem a patří k opravdovým skvostům české televizní tvorby. Tři kamarádi z mokré čtvrti se vracejí z hospůdky řádně nachmeleni a rozhodnou se pokračovat ve flámování u jednoho z nich doma, protože on má hodnou ženušku, která to pochopí a pěkně je uhostí. Realita je však poněkud jiná... (Česká televize)
(více)Recenze (55)
To je ale lahůdka, přímo okurčička nasolená. Jen 20 minut stopáže, něco málo laciné výpravy. Zdálo by se, že pro velikána formátu M. Friče zanedbatelná záležitost. Ale co na této zanedbatelné ploše dokázal (za pomoci zářivého čtyřhvězdí českého herectva) vytvořit je neuveřitelné. Zvládnul by něco podobného nějaký dnešní tvůrce? ()
Herecký koncert to bezesporu je, ale chybí tomu vtip. Bavil jsem se, ale naplno, jako například u „Uspořené libry“, kde bylo stejné herecké obsazení, jsem se nezasmál ani jednou. Takže nelze dát vyšší hodnocení, pokud je toto prezentováno jako komedie. Navíc tomu chybí jakákoli pointa. Takže tak. ()
Slzy, které svět nevidí jsou lehkým ironickým a vzájemným škádlením nepřekonatelných standardů mužského a ženského rozdílného vnímání stavu manželského. Manželství je přísně rozděleno na soukromou a veřejnou část, intenzita, instinkty i motivace jsou unikátní pro každou z obou částí, oboustranné prolínání není jménem slušného a společensky přijatelného chování vhodné. Opojná radost ze života s tím drobnějším únikem z úzkosti reality sama sebe podpírá, z druhé strany se mračí ze spravedlivého spánku vyrušená hostitelka bez tolerance a pochopení k pozdním narušitelům poklidu noci. Slova ožívají emočně v soukromí, neboť na veřejnosti je lépe předhazovat fanfarónské přesvědčení. Mužským hrdinou skrytého manželského souboje je Fedor Akimič Rjebrotěsov (vynikající Jan Werich), podplukovník a ctihodný obyvatel toho malého ruského městečka. Opojení nocí, kdy se realita začíná tvářit tajuplně a chvilku se zdá, že také slibuje a pokouší. Zdatným protivníkem je Marie Petrovna (velmi dobrá Jiřina Šejbalová), spořádaná podplukovníkova manželka. Pozdní návštěva je zlobou, přesto veřejný zájem nakonec hlasuje pro kompromis. Herecké osazenstvo doplňuje ještě melancholicky smutný inspektor klášterní školy Ivan Ivanovič Dvojetočijev (dobrý Vlastimil Brodský) a vychloubačně unavený zástupce okresního hejtmana Pružina Pružinskij (příjemný Jiří Sovák). Slzy, které svět nevidí, Fričova televizní inscenace na povídku Antona Pavloviče Čechova, je sarkastickou rozverností toho napětí i přitažlivosti mužského a ženského světa. Rozkošné to hrátky slov a intimních pocitů! ()
>Mášenka a medvědi< (:o) . . . Skvostná etudka na opilecké téma... Tré nacamraných pánů, rozkošně a neuvěřitelně uvěřitelně odehraných trojicí z těch nejlepších herců, co v téhle zemi kdy popili... ;-) J.Š. samosebou neopomíjeje (nebo neopíjeje?... :-) . . . "...a můžeme křičet, a můžeme zpívat..." Co dodat... Tak snad jenom ještě ty okurčičky... :o))) . . . ()
Velmi pěkná a úspěšná televizní insenace původně podle povídky od Antona Pavloviče Čechova.V krásné hereckém obsazení s vynikajicími a vtipnými dialogy.Ruské městečko koncem minulého století.Aneb malá tragikomedie, která se odhrála mezi jednou ložnicí a jídelnou.Podnapilý podlukovník(Jan Werich) si v noci přivede domů dva velmi rozjařené kumpány(Dvojetočijevce a Pružinu Pružinského).Náhle probuzená žena(Jiřina Šejbalová) zdeptá kajicího se manžela,ale pak s úsměvem podá hostům občerstvení.Pro mě i po tolika letech od premiérového uvedení v české televizi ještě společně se snímkem Kočár nejsvětější svátosti stále fascinujicí komediální miniatura.To se musí vidět kdo neviděl neuvěří.Jeden z posledních Fričových snímků později se mu už bohužel nepodařilo natočit svébytnější filmové dílko. ()
Reklama