Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář

Když už se Frič pokoušel o pořádnou parodii, tak měl rozhodně parodizované záležitosti parodovat mnohem okatěji. Tak jak nám to v tomto filmu předvedl vypadá přeci jen jeho každý druhý film, a to o záměrné parodie nejde. Šlechetnost, dobrotu a ty nejúžasnější lidské ctnosti hlásá snad v každém svém filmu. Zde to jen o trošku víc pozveličoval. Celková dějová linie mi nepřišla nijak závratně zajímavá. Roztočený kolotoč všemožných záhad a náhod nebyl kdovíjak vtipný. Vtipný nebyl ani milostný mnohoúhelník. Vtipný mi přišel snad jen závěr, kdy Frič jen tak pro jistotu, v době vzniku filmu, pologramotnému národu vysvětlil, že se vlastně celou dobu jedná o parodii, tak aby náhodou někdo nenabral podezření, že se dočista zbláznil. (18.07.2018)

Nenápadný zázrak vrcholné české parodické komedie má v tomto díle určitě jeden ze svých zřejmých zdrojů a současně i vrcholů. Zdrojem travestie tu je pochopitelně s ohledem na dobu vzniku braková tvorba "románů do kapsy" (rodokapsů) třicátých let. Až unyle působící scény, natáčené jakoby záznam z divadelního představení, jsou téměř nevyčerpatelným zdrojem robustnějšího i jemnějšího humoru. Duchaprázdnost tehdejšího "čtiva" (další výraz pro brak vzniklý ve třetí čtvrtině minulého století) přímo bije do očí. Až anglická schopnost sžíravých sebesarkasmů pronášených postavami a herci, od kterých by to nikdo neočekával (Vítová, Nollová, Nový, Korbelář, Pištěk) kouzlo tohoto mimořádného filmu jen dále násobí. Dnes sporně působící vysvětlující závěr nebyl určen ani tolik tehdejšímu filmovému divákovi jako mnohem spíše partajní cenzuře rychle se rodící komunistické totality (film byl natáčen podle dostupných dat zhruba na jaře až podzimu 1948 a jeho premiéra spadá do jara 1949, tzn. do doby stupňované bolševizace společnosti, času rychlých vnějškových proměn dogmatu i jeho personálních ztělesňovatelů, v níž si nikdo nemohl být - a také nebyl - jist ničím). Nejen tento zářivý film naznačuje, koho vlastně v roce Pražského jara v náhlé smrti Martina Mac Friče česká i československá kinematografie ztratila. (12.09.2007)

Parodie jak víno, snad jedna z prvních u nás. Myslím, že se nebrala na paškál jen filmy, ale také tehdejší červenou knihovnu pro paní a dívky. A skoro nemám co psát, všechno už jste napsali přede mnou. Takže, ano, pro mne skvělá parodie, ne, nesouhlasím s těmi, které to nevzalo. A za třetí – zkusme si představit, jak těžké bylo po únoru natočit komedii tak, aby z ní soudruzi neměli vyrážku a nezakázali milion dobrých hlášek. Takže mistrovsky vypointováno. (26.05.2008)

Paródie dnes a paródie kedysi sú niečo iné, ale minimálne v záverečnej "střeštenej" časti vidím predobraz klasických paródií. Problémom je, že nie všetko mi pripadalo vtipné a trefné, častokrát snaha o paródiu pôsobila kŕčovito, prípadne až dadaisticky. Samozrejme upozorňovanie na žáner paródie smerom k divákovi musí nutne vzbudzovať rozpaky, prezrádza fakt, že vtedajší diváci nadsázku len tak nepochopili. Film je zbytočne dlhý, takže nemá drajv, aký mohol mať pri štandartnejšej 90 minútovej dĺžke. Každopádne sympatický pokus až experiment (pre mnohých významný počin), ktorý občas dobre pobaví. (29.06.2015)

"A jak se jmenoval, maminko? - No to já nevím, film byl tenkrát ještě němý." - "Zajímavé, normálně je motolicin barvy bílé. No to on byl asi dlouho někde ve tmě." - "A ti námořníci? - Snad také trpěli." - "Jsem tak rozervána." - "Mám tady drobnou tisícikorunu." - "Vrať se mi zpátky, ztracený ideále, čas letí do finále..." - "Bultone, budeme si tykat." - "My prostí lidé jsme uvyklí pracovat, ale na vás by práce mohla působiti zhoubně." (09.12.2005)