Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář

Parodie prtvorepublikové červené knihovny, která se zpočátku ani jako parodie netváří. Jistě. Nová poválečná kinematografie hledala nové trendy a přístupy. Tohle je ale poněkud přehnaný výsměch tomu, co bylo dříve téměř svaté. Stejně jako většina filmu působí depresivním dojmem dávno zapomenutého přízraku nechtěnné doby, působí tak i smutné hledání humoru v místech, kde ho člověk běžně nehledá. 55% (07.01.2013)

"On ti neřekl své jméno?" - "Řekl, ale já ho neslyšela - tenkrát byl film ještě němý." :D Trošku škoda toho závěru, v němž Nový přiznává, že se tímto filmem chtěli "vysmát líbivým lžím plných falešného citu, sladkých úsměvů....vysmát se životu v něž se nepracuje, ale v něž stačí stačí sentimentálně zpívat a v němž nakonec vše dobře dopadne." Možná to byla vše parodie, ale krásná parodie, k níž není třeba nic dodávat, protože to dílo mluví samo za sebe. (26.02.2023)

Nenápadný zázrak vrcholné české parodické komedie má v tomto díle určitě jeden ze svých zřejmých zdrojů a současně i vrcholů. Zdrojem travestie tu je pochopitelně s ohledem na dobu vzniku braková tvorba "románů do kapsy" (rodokapsů) třicátých let. Až unyle působící scény, natáčené jakoby záznam z divadelního představení, jsou téměř nevyčerpatelným zdrojem robustnějšího i jemnějšího humoru. Duchaprázdnost tehdejšího "čtiva" (další výraz pro brak vzniklý ve třetí čtvrtině minulého století) přímo bije do očí. Až anglická schopnost sžíravých sebesarkasmů pronášených postavami a herci, od kterých by to nikdo neočekával (Vítová, Nollová, Nový, Korbelář, Pištěk) kouzlo tohoto mimořádného filmu jen dále násobí. Dnes sporně působící vysvětlující závěr nebyl určen ani tolik tehdejšímu filmovému divákovi jako mnohem spíše partajní cenzuře rychle se rodící komunistické totality (film byl natáčen podle dostupných dat zhruba na jaře až podzimu 1948 a jeho premiéra spadá do jara 1949, tzn. do doby stupňované bolševizace společnosti, času rychlých vnějškových proměn dogmatu i jeho personálních ztělesňovatelů, v níž si nikdo nemohl být - a také nebyl - jist ničím). Nejen tento zářivý film naznačuje, koho vlastně v roce Pražského jara v náhlé smrti Martina Mac Friče česká i československá kinematografie ztratila. (12.09.2007)

Parodie jak víno, snad jedna z prvních u nás. Myslím, že se nebrala na paškál jen filmy, ale také tehdejší červenou knihovnu pro paní a dívky. A skoro nemám co psát, všechno už jste napsali přede mnou. Takže, ano, pro mne skvělá parodie, ne, nesouhlasím s těmi, které to nevzalo. A za třetí – zkusme si představit, jak těžké bylo po únoru natočit komedii tak, aby z ní soudruzi neměli vyrážku a nezakázali milion dobrých hlášek. Takže mistrovsky vypointováno. (26.05.2008)

Skoro se bojím napsat nějaké hodnocení, abych to nezkazil. Je málo českých filmů, kde by doslova nebyla nechána ani jedna skulinka pro přidání dalšího vtipu, vtípku, citace, odkazu, narážky. Po dvaceti shlédnutích tam pořád nacházím další a další momenty, které mě překvapí (a že některé z nich nemohli diváci v kinech vůbec stihnout, jak jsou tam krátce). Správná parodie má být na první (na druhý už ne) pohled nezkušeným okem téměř nerozeznatelná od originálu. Legenda dokonce praví, že na Pytlákovu schovanku chodili diváci si notně poplakat, a proto byl dotočen barevný vysvětlující závěr. Nevím, co je na tom pravdy, ale nedivil bych se. Jak Oldřich Nový, tak Hana Vítová věděli moc dobře, co hrají. A co navíc - nemusíte znát všechny Oči pod závojem, Krby bez ohně, Noční motýly, Světla jeho očí a Madly zpívající Evropě, abyste se královsky bavili. Stačí mít v pořádku smysl pro humor, ironii, nadsázku a sebereflexi. Proto si myslím, že pět hvězdiček je málo. (04.06.2002)