Kouzlo přítomného okamžiku

Hlavná dvojka mi teda dva krát sympatická neprišla, aspoň spočiatku nie, no napriek tomu ma nepateticky, neamericky podaný príbeh dospievania a životných problémov vcelku zaujal. A predovšetkým by som vyzdvihol vedľajšiu story line otec-syn a Sutter-Cassidy, ktoré vo mne vyvolali viac pocitov než všetky zaľúbené aj nezaľúbené scény s Aimee. Linka otec-syn v sebe skrývala niečo vyslovene nešťastného, čo od svojho počiatku nemalo zmysel hľadať a kľúčová postava so svojou Cassie, tam to bolo vystihnuté v podstate záverečnými slovami "vždy budeš môj najobľúbenejší bývalý", svojím spôsobom mimoriadne smutné lúčenie, aj keď to žiadna z postáv nepovedala nahlas, bolo im to vidieť na očiach. (11.01.2014)

Pri podobným malých kvalitných a relatívne neznámych amerických filmoch ma stále viac a viac napadá, že dnes žijeme už v skutočne inej dobe, kedy je mainstream proste už iba trikový veľkofilm, nakrútený pred zeleným plátnom. Jedine že sa americký film nakrútený v reálnom prostredí s pár hercami presadí na festivaloch alebo dostane ceny a potom má šancu dostať sa do európskych kín. Ale asi je to už každému jasné a točím zbytočne. Mne sa to proste nepáči a v takých deväťdesiatkách by sa asi niečo v štýle Okamžiku do kín dostalo. No ale teda k filmu, ktorý ma zaujal, čo by som po jeho prvej polovici asi nepovedal. Od telefonátu s fotríkom to ale vystrelilo dosť vysoko a nešlo iba o tuctovú stredoškolskú maškarádu, ambície tu sú trochu vyššie. Napriek tomu mi tu niečo málo chýbalo, len na záver doplním, že Teller mi vzdialene pripomínal veľmi mladého Paula Newmana. (26.05.2017)

Oukej, má to dvě scény, který si dovolím prohlásit za klíčový - sex a bouračku. Sex samozřejmě Suttera s Aimee, a bouračkou nemyslím tu sraženou poštovní schránku. Proč jsou klíčový, ptáš se, milý Watsone? Zaprvé je zapotřebí říct, že storytelling je skvělej (že by díky předloze?), a nemá zapotřebí žádných berliček, aby se posouval jak v místě tak v čase. Zároveň ale storytelling ctí postavy, a tím myslím úplně všechny postavy, nejen ty dvě hlavní. Cassidy není žádná ta typická bitch queen a královna plesu a zahořklá vůči Aimee, Marcus není žádnej nafoukanej zahořklej král plesu, a v zásadě storytelling tohohle filmu ctí úplně všechny postavy a nezneužívá je - každá má naopak svou minulost a svůj důvod být na scéně, a když ten důvod nemá, prostě tam není (viz Aimeeina matka!). Ztráta panenství tak nejen, že je klíčová pro Aimee, ale je klíčová i pro samotný storytelling a láme tak první akt v naprosto citlivě zpracované scéně, kdy ani herci nezapomínají, co jejich postavy jsou zač. Bouračka je pak klasickým klimatem, vyvrcholením filmu a character arcu jak pro Sutterovu postavu, tak pro Aimee. Tyhle dvě události bez nějakých berliček, kterými si jinak režiséři a hlavně scénáristi rádi vypomáhají, vystavují dva hlavní body Aristotelova schématu. Vtipné přitom je, že doplněný Freytag pak katastrofou rozumí eventuálně katarzi, která ale přichází až s druhou bouračkou, tedy vyvráceným sloupkem nebo mail boxem. Film tak nejen ctí postavy, ale i (klasické) drama, a dělá to všechno opatrně, precizně, bez přehánění a co je nejlepší, je to teen movie a přitom není. Je to dospělé a neuvěřitelně uvěřitelné. Sutter není žádnej bourák, co láme přes koleno jednu holku za druhou, Cassidy není žádná bitch queen a Aimee není žádné ošklivé káčátko. A navíc, opakovaně, všechny postavy mají svůj důvod být v záběru, a všechny postavy mají své místo, a když jej nemají, nejsou na plátně, což je k nezaplacení skvělé. Kdyby film neměl dva menší problémy, dám mu za plnou dardu a vůbec se za to stydět nebudu. Ta dvě mínus jsou překvapivě tato: Třetí akt je příliš krátký a skáče rychle z místa na místo. Dokonce je to tak sestříhané, že první a druhý akt dohromady tvoří 80 minut filmu, a to je prostě pro vyvrcholení filmu příliš moc, či v tomhle případě příliš málo prostoru na něj. Ve výsledku tak závěrečný akt působí příliš uspěchaně a od rozhovoru na dálnici po úsměv před školou uplyne příliš málo dialogu na to, aby katarze zapůsobila. A druhým mínusem je pro mě osobně fakt, že kamera je v podstatě totálně průměrná a nemá nápad na to, aby jinak krásný a vřelý vztah mezi oběma hlavními postavami prohloubila. Místama jsem až úplně brečel nad tím, jak citlivé jsou výkony obou herců a citlivá je režie a citlivá je i chemie mezi těmito třemi hrdiny filmu, a kamera přitom je totálně chladná a necitlivá a neumožňuje ani hercům ani režisérovi nic víc. Jinak ale upřímně řečeno je Spectacular Now nejlepší teen (romcom) snímek, kterej jsem za posledních pár let viděl. Klobouček. (12.05.2016)

Tak trochu jiny středoškolský příběh, kde nic a nikdo není černý nebo bílý, dobrý nebo špatný. Když se na to dívám z nadhledu, tak si říkám, že to nebylo nic extra, Miles Teller mi byl strasně nesympatický, Shailene hrála super naivku... děj taky žádný překvápko, jenže já se u některých scén tak přiblbě usmívala, a tím, že hlavní představitelé nebyli žadní krasavci a celý to bylo takový přirozený, tak prostě je to víc jak průměr. (26.02.2014)

Další z řady velmi nadprůměrných indie filmů o dospívání a cestě do teenagerovské duše. A opět se to rozhodně neobejde bez emocí a řádně vypjatých scén, které vám asi jen tak z hlavy nezmizí. Celé to navíc táhne dopředu nenápadná, avšak neselhávající režie a hlavně ústřední duo Miles Teller a Shailene Wodley, mezi nimiž to opravdu funguje a táhnou snímek i v malinko rozpačitějších momentech. Některé filmy podobné tématiky mě sice zasáhly daleko víc (Perks of Being a Wallflower) a otcovská linie se dala využít daleko více. I přesto to ovšem patří v minižánru coming-of-age filmů mezi silný nadprůměr.80% (26.12.2013)