Suite Française

Mně se ta romantika s pozadím nelítostné války líbila. Nevím, zda by se německý důstojník takto mohl chovat, i konec je trochu podivný, ale film je to pěkný. Námět psala žena, je to znát. A je v něm i poučení. Válka odhalí pravé tváře lidí. Na ty stohy udání věřím, svině jsou mezi námi v každé době. (04.07.2017)

Keď chceš spoznať charakter človeka, daj mu vojnu... Trocha som parafrázoval známy Lincolnov citát, ale v tomto prípade sa sem hodí jeho poopravená verzia. Vojna so sebou prináša rôzne príbehy, ktoré sa síce nedostanú do kníh, to však neznamená, že neboli a že nemali žiaden význam. Opak je však pravdou. Tento romantický príbeh ale to šťastie mal a do knihy sa po dlhých rokoch dostal... Pozitívny dojem snímku zvyšuje hlavne poznanie, že nech stojíme na jednej či druhej strane, stále sme len ľudia, dobrí či zlí sa nájdu u nás doma ako i u suseda. 70/100 (26.05.2016)

Iréne Némirovsky, spisovateľka židovského pôvodu pochádzala z Ukrajiny, a v roku 1941 keď žila vo Francúzsku sa rozhodla napísať román Francúzska suita, ktorý by dokázal vystihnúť celý rozsah a atmosféru ľudských osudov v nacistami okupovanom Francúzsku. Pôvodne sa mal skladať z piatich častí. Stihla napísať iba prvé dve. Prvá časť Storm in June (Búrka v júni) je vynikajúci opis skupiny Parížanov, ktorí utekajú pred prichádzajúcimi Nemcami. Druhá časť Dolce opisuje každodenný život v mestečku v okupovanej zóne, kde musia ľudia ubytovať Nemcov a žiť s nimi pod jednou strechou. Viac napísať nestihla lebo 13. júla 1942 ju zatkla francúzska polícia a 17. júla ju v konvoji číslo šesť deportovali do Osvienčimu. Zomrela 17. augusta 1942 v plynovej komore koncentračného tábora Auschwitz – Birkenau. Jej manžel ju prežil len o niekoľko mesiacov. Obidvom jej dcéram pomohli cudzí ľudia prežiť a keď po vojne sa snažili hľadať pomoc u svojej starej mamy Fanny, ktorá strávila roky vojny bezstarostným životom v Nice, odmietla ich vpustiť do domu a poslala ich do sirotinca. (23.06.2015)

„Miluji tě, Bruno!“ „I já tě miluji, Detlefe!!!“ „???!!!“ „Ježyš, promiň, Mišel, ale strašně mi připomínáš majora von Schlaucha z přípravky Hitlerjugend. Zažili jsme spolu tenkrát ve Výmaru tolik hezkých chvilek. Ale už nezdržuj a jdem si zašukat na tom klavíru! Shrnu to pak do notového zápisu, nazvu „Suňte Rumçaise“ a ty se u toho můžeš prstit, až tady jednou nebudu.“ Ať už to leželo v židovském kufru já nevím jak dlouho, není to nic jiného, než prachsprostý, laxativní Harlekýn, vyprávějící tklivý příběh osudové lásky múzami ulízaného, vlažného nacisty na poloviční úvazek a žabožroutského babochlapce jménem Lusil na chlupatém pozadí kýčovitě okupovaných francouzských vidlí, kde nechybí hodný a sympatický důstojník Wehrmachtu, zlý a nesympatický důstojník Wehrmachtu, slizký a zbabělý kolaborant, hrdinný a správňácký odbojář, pěkně hnusná tchýně, parodie na Šopéna, slunce, seno a pravidelná menstruace. Takže by mi za normálních okolností má pověst nenapravitelného romantika měla velet, abych to s brutálně ohlazenou kočkou v klíně a pomočeným kapesníkem v ruce poslal nekompromisně směr nevybělené, zarostlé rektum. Nicméně před projekcí jsem se byl zasněně projít po Ostravsko – karvinské promenádě kolem Mitalstýlu, kde jsem v posledních paprscích truchlivě skomírajícího slunce spatřil v polétavém prachu, plném krásně těžkých kovů z té indické kurvy, stlašně loztoumilouškého bezďáka, jak si chčije po nohách. Děsně mě to rozněžnilo a přepadla mě neodolatelná touha svou hodně škaredou dvojkou prokázat, že jsem taky jenom člověk, něžný a citlivý, co neváhá před milováním poeticky zapálit pár naftových hořáků a rozházet po posteli čerstvě natrhané okvětní plátky bolševníku. (06.07.2015)

Francie 1940. Poté co se válka naplno rozhořela, celkem rychle skončila. Tisíce mužů padlo, či zůstalo nezvěstných. Doma zůstali jen ženy, děti, staří lidé, invalidé a ti, kterým se podařilo nějak vymluvit z povinnosti bránit svoji zemi před okupanty. To prozření je strašné. Francie se svojí obrovskou a dobře vyzbrojenou armádou, Francie se svojí linií nedobytných pevností...hrdá Francie byla převálcována oddíly motorizované pěchoty wermachtu. Ve chvíli, kdy Germáni triumfálně pochodují pod okny v nablýskaných holínkách a kdy se němečtí důstojníci ubytovávají po domech v obsazených městech, dopadá na každého celá tragédie poraženého národa. Lucille také dostane do domu důstojníka. Přes počáteční odpor a snad i nenávist k nepříteli pociťuje k oficírovi čím dál více zvědavosti. Má kultivované vystupování, chová se jako gentleman a po večerech hraje nádhernou neznámou skladbu na klavír, který zůstal v pokoji, který právě obývá... Jenže nepřítel je nepřítel a jakákoliv náklonost k důstojníkovi, který se zdá být o tolik jiný proti ostatním Němcům se dá vykládat mezi místními jako kolaborace... Naštěstí pro Lucille zasáhnou do jejího osudu další okolnosti, které mají přednost před nákloností k nadporučíkovi. ---- Film velmi pěkně pojmul napadení Francie i šok obyčejných Francouzů : ,,Už jsou tady! a ,,Své ženy jste si měli lépe hlídat dokud jste mohli! ''. -- Milovníci letadel dokonce uvidí celkem solidně zpracovaný nálet Štuk na kolonu uprchlíků a vlak... Jinak se ve filmu moc nebojuje, spíše se jedná o válečné psychologické drama. Já měl s filmem dva problémy. Jednak mne mrzelo, že v původním znění nemluvili Francouzky mateřštinou, ale anglicky. Nevím jestli Williams a Kristin neumí frenč, ale ve chvilce kdy Skopčáci mluvili německy, mi jejich angličtina do pojetí francouzského venkova nezapadala...) A sehnat fešné rodilé Francouzky asi šlo (Kristin promiň). Druhou výtku mám k závěru. Pokud French Suite skutečná, pak do celého filmu ono závěrečné sdělení vůbec nezapadlo... Hudba krásná to ano, ale celé to bylo takové nějaké špatně slepené. Knihu jsem nečetl, ale románová předloha byla z filmu cítit. Spíše tedy než sám film a zážitek z něj hodnotím perfektní zpracování, atmosféru a reálie onoho historického úseku francouzských dějin, kdy naleštěné holiny pochodovali Paříží... Tři propustky. * * * (10.09.2015)