Já, padouch 2

Jak byl první díl dost vtipný, dvojka je už téměř dospělácká. Neustále se řeší mová maminka pro děti, holka si najde frajírka s účesem ala Justin Beaber, který se chová naprosto nepřirozeně a už ani ti malí žlutí cosi nejsou moc vtipní. Humoru opravdu nepřidají ani rádoby vtipná jména. Nechápejte mě špatně, mám rád příběhy o lásce, ale ne v animovaném filmu pro děti o padouchovi. Zapomněl jsem na příběh - ten je velmi průhledný. (23.08.2013)

Gru se stal otcem tří dětí, zfotrovatěl a zapadnul do maloměstského života, Shrek se stal otcem tří dětí a stalo se mu to samé. Je to snad nějaké prokletí animovaných otců - expadouchů? Nebo je to obecný jev? ____ Každopádně v tomhle díle chybí Gruovi jeho sympatická bezohlednost, se kterou likvidoval všechno, co se mu nelíbilo. Teď se musí vyrovnávat s dospíváním nejstarší Margot a jejím pokukování po klucích - a je jasné, že Margot zmrazit nemůže. Gru je prostě napravený padouch a jeho padoušská stránka se vynořuje napovrch jen ve chvílích největších krizí a tudíž málo. Škoda. Protože třeba posledních 10 minut filmu se zuřivou marmeládovou střílečkou se vyrovná prvnímu snímku. ____ Žlutí pomocníčci v jedničce zabrali a tak teď dostali mnohem větší prostor, jenomže to je útok na první signální: vtipné ale ne anarchistické nebo podvratné. _____ KOUSEK DĚJE Příběh je jednoduchý a přímočarý, ale to byla i jednička. Ve dvojce už ale ani to nestačí na celý děj a tak je natahovaná motivy, které do ní nezapadají, jako (ne) povedné rande s ordinérní blondýnou, Margotin milostný příběh nebo zrada doktora Nefária, která je navíc nelogická a absolutně nevychází z doktorova charakteru i jeho chování v závěru. _____ Starý dobrý Gru se změnil a já toho lituji, protože už není legračně temným frajerem, ale upozaděným chlapíkem, který se snaží zavděčit. Měl si zachovat své roztomilé nepřátelství ke světu. /24. 7. 13./ (24.07.2013)

Jedničku držela nad vodou roztomilost dětských hrdinek, jenomže ta je s dvojkou ta tam a pokračování je tak jen dalším z mnoha animáků určených příběhem i dětinským humorem jen pro opravdu malé a nejmenší diváky. Gru mi byl taky o něco bližší v jedničce, tady je na tom, co se mnou chované sympatie týče, asi doslova ruku v ruce se svým lidským dabérem, kterého ve filmech přežiju, ale neskáču zrovna do výšky radostí, že v nich hraje. A největší kámen úrazu jsou tady pro mě právě kdekým milovaní žluťasové, protože jak se ti začnou po obrazovce všelijak tetelit, trpím a zavírám raději oči. Jediný faktor, který mě udržel u tohohle animáku až do závěrečných titulků (ale měla jsem co dělat), je 3Dčko: ***** které se tentokrát zase nad míru povedlo a je vidět, že si technici s filmem pro účely 3D projekcí opravdu vyhráli. Prostorovost i vzdálenost je znát, z telky něco vyskakuje a čouhá co chvilku, prostě radost pohledět. Jen škoda, že se to samé nedá říct i o filmu. 40% (23.10.2013)

"Neboj, podruhý je to vždycky lepší!" řekl mi kdysi kamarád, když jsem se mu pochlubil svou první nocí na dívčím internátu. Tu větu jsem si zopakoval před několika dny v kině a odvážně vlezl do sálu nacpaného malými fakany. Pomyslel jsem si, že jestli "podruhý je to vždycky lepší" bude v tomhle případě znamenat děcko, měl bych honem rychle hodit zpátečku. Jenže to už mi cestu do uličku zatarasila soukromá mateřská školka obložená tak metrákem popcornu a mně nezbylo než zůstat. Jóóó, vážení... Když pak na konci ta drobotina vyběhla tancovat pod plátno ke scénce u závěrečných titulků, měl jsem sto chutí vyrazit za nima, protože jsem se královsky bavil! Kéž by takhle skvělá, jako dvojka Padoucha, byla bývala i moje druhá noc na intru. To bych se pak totiž toho mýho kámoše nemusel ptát "hele, a co potřetí? To už bude fakt dobrý?" (14.07.2013)

Petr Novotný jako hlavní padouch v Já, padouch? To je fikané. A co dál? Humor, posílený mimo jiné razantním přívalem mimoňů, kteří tu dostávají mnohem víc prostoru než většina ostatních postav, zcela vytlačil ostatní emoce. Už žádné napětí, žádné dojetí, žádné velké zvraty, žádný velký příběh. Jen samé legrácky. Malé, velké, v každé scéně, v každé situaci. „Perte to do nich!“ zněl zřejmě příkaz shora a tvůrci ho plní do posledního dechu. Takže jsem se sice velmi dobře bavil, dosyta se zasmál, ale celou dobu mi podvědomí při vzpomínce na první díl našeptávalo “A není to málo, Antone Pavloviči?“ A jakási je jeho lehce zvrácená část odpovídala “Není!“ A já bych asi měl dodat “Občas.“ (25.12.2013)