Zátah: Vykoupení

Dravé, přehledné a naturalistické souboje s velmi dobrou choreografií jsou prokládány velmi hloupými a špatně zahranými pasážemi, které se marně pokouší vysvětlit, co se vlastně děje a kdo a proč co dělá. Ty dramatické pasáže jsou skutečně tak špatné, že si nejsem jist, jestli je to tím, že jsou ti bijci skutečně tak špatní herci nebo je Evans skutečně tak špatný režisér. Ty dobré pasáže jsou totiž právě souboje, v nichž měl údajně místo Evanse prsty choreograf Yayan Ruhian. (21.03.2015)

Adrenalinová pecka, která hormony provětrá jak nic jinýho. Přímočarej agresivní náhul, jenž šikovně leze po videoherních levelech nahoru, střídá prostředí i bojové techniky, a vrcholí neortodoxní bitkou na hranici fyzických možností (ale divákových!). Lahůdka přesycená živelností, žánrový absolutno. (11.09.2012)

Poprvé mě indonéská kultura udivila z hlediska hudby, respektive metalu, kdy jsem se dozvěděl, že indonéské metalové kapely jsou striktně fašistické. Když jsem viděl film Serbuan Maut neboli The Raid: Redemtion, zjistil jsem, že ti drobní Indonésané mají i sklony k docela brutálnímu a skálopevnému přesvědčování diváka, že mnozí místní jsou prostě neskutečně odolní lidé. Že mají místo pěstí buchary a žebra z ocele, a že v Indonésii se dají sehnat neskutečně kvalitní zářivky, které prostě neprasknou, ani když je narvete tomu malému hajzlovi do krku. Když pominu, že si z filmu odnese divák jen to, že fízlové jsou všude stejný svině, musím podtrhnout, že je to opravdu našlapané skvělými bitkami a přestřelkami. Jakoby se člověk ocitl uprostřed nějaké videohry. (05.06.2012)

Krvavá rubačka, která dokonale naplňuje pojem akční bojovka. Zápletka je sice stejně jednoduchá jako myšlenkové pochody obyvatel Hotelu Paradise, drsní poliši musí vymlátit panelák zabijáckých magorů a tvrdě narazí, ale ono to stačí. Úchvatná choreografie, brutalitou se nešetří, krev cáká, dávkování bitek je učebnicové. Yayan Ruhian je mašina na zabíjení a Iko Uwais umí. Shinodův soundtrack sem skvěle sedl. (19.07.2012)

V dobrém bojovém filmu musejí být tak jako v životě vnitřní motivace hrdinů stejně úsporné, nezbytné a sladěné jako jejich pohyby. Tady by ale všichni upadli, jakmile by se pokusili o první krok. Nepopírám, že řada scén v sobě má strhující napětí, o to absurdnější a tristnější je pak ale celkový výsledek. A navíc mi často výslovně překážela kamera i střih, abych si mohla onu "choreografii" doopravdy vychutnat, a mnohdy jsem se přistihla, že se spíš jenom spoléhám, že ty pohyby dávají smysl, a při té zastíranosti, rozostřenosti a rychlosti reaguju spíš jenom na rytmus, jediný jednotící prvek filmu. Rytmu se dá ale dopomoct různými vedlejšími prostředky. Čím dál víc ve mně proto už při sledování narůstal dojem, že i v dynamice sil bylo lecos podvedeno kvůli efektu, že "choreografie" vlastně nebudí dojem nezbytnosti, že je do ní pumpován zvenčí, strhujícím rytmem, jemuž je přizpůsobena. Jakmile se vás tohle podezření při sledování zmocní, je výmluvné, že se ho už prostě nezbavíte, ať jste sebepozornější. A i pokud ve mně zásadní nedůvěru vyvolávala jenom skutečnost, že na příběhové rovině filmu logika prokazatelně zneužitá je, tím hůř pro snímek, že si takhle hloupě sám podřezává nejsilnější větev, na kterou se posadil. (02.09.2012)