Obsahy(1)
Film vychází z přesvědčení, že není třeba vyprávět příběhy, předávat velké myšlenky, aby byl snímek hodnotný. Naopak vysoká nekonformnost přináší skvělou příležitost pro sebereflexi diváka a zhodnocení vlastního způsobu pohlížení na umělecká díla. Ještě v osmnáctém století bylo poměrně běžné, že lidé před nástěnnými malířskými obrazy plakali. Dnes už jsou otupěny přehršlemi informací a tisíci vjemy, které na ně ze všech stran útočí. Tento film se však snaží k dávnému prožívání obrazů vrátit a záměrně přinést maximálně minimalistické představení, jež je vystavěno na pravém opaku současných spektáklů: ty nejdrobnější a nejméně výrazné podněty se u tohoto filmu stávají těmi nejzásadnějšími. Při takovém zobrazování navíc nastává vnitřní pnutí – v dlouhých záběrech se ztrácíme a znovu nalézáme: na nějaký čas ztrácíme pozornost, aby nás za chvíli upoutal nějaký vjem z obrazu a my do něho znovu pronikli. (Rosomak)
(více)