Víkend

Víkendové vzplanutí mezi dvěma britskými chlapíky. Jeden uvědomělý extremista a nihilista, druhý ještě se hledající, upřimný idealista. Navíc ulice města a vymezený čas, kdy se má odehrát vše, co by mělo trvat měsíce, roky. V rámci žánru asi to nejlepší, co jsem měl možnost vidět. Nádherně intimní, lidské, uvěřitelné. Odosobněnost předměstí je v krásném kontrastu s těmi malými vesmíry, které si hrdinové filmu kolem sebe vystavěli. Odehráno s odzbrojující lehkostí. Prostě paráda oproti klasické gay produkci, která bývá většinou toporná, televizní a zbytečně dramatická. Po shlédnutí ve mně ještě dlouho probublával pocit, který Weekend dokázal vykouzlit (nemluvím o tom, který by mohly vyvolat ty nejintimnější scény filmu :)). (10.01.2013)

Syrovější variace na Before Sunrise. Chystal jsem se k tomu docela dlouho a nakonec jsem nelitoval. Režisér Andrew Haigh umí perfektně zachytit atmosféru města (zde Nottingham) a herci jsou příjemně civilní. Skvělé dialogy zachycené ze života. Pod povrchem banálních epizod se skrývá emotivní (ovšem nepatetická) výpověď jednoho víkendového vztahu. (10.02.2014)

Realistický a velmi otevřeným způsobem zpracovaný příběh setkání na jednu noc, které se trochu protáhlo přes víkend. Úžasný Tom Cullen a Chris New. Mezi nimi to funguje parádně a není v tomto směru asi nic lepšího, než když se v gay filmech herečtí představitelé nebojí dát do toho všechno a "odhalit" se před kamerou, jako by tam žádná nebyla. Ta přirozenost a uvolněnost jde totiž hned poznat, a pokud to takto funguje, začíná pracovat ten nejsilnější prvek. Chemie. K tomu tu máme ještě úžasný scénář, který se nevyhýbá otevřeným diskuzím o sexu a vztazích. Žádná cukrlátka, ani patos. Jenom realita. V závěru filmu při scéně na nádraží jsem se neubránila slzám, a když spustil John Grant nádhernou skladbu Marz, mé slzy se protáhly i do závěrečných titulků. Víkend přináší jeden z nejsilnějších a nejotevřeněji natočených gay filmů posledních let. (06.07.2015)

scénář by bylo ideální převést do podoby rozhlasové hry. sestává víceméně jen z konverzací, v nichž se hrdinové zpovídají ze zážitků a emocí. k těm ovšem divák žádný přístup nemá, než právě z dialogy zprostředkovaného vyprávění. na hereckých výkonech proto stojí vše. slova musejí být podána přesvědčivě. ruční kamera snímající povětšinou fádní interiérová prostředí z nezvyklých úhlů a s mírným rozstřesením, tak spíše působí jen jako nenápadné ozvláštnění a příspěvek k všeobecné snaze o co nejnepokrytější civilnost. rozhovory jsou samy o sobě nezajímavé a nutně nudí, pokud se divákům nepodaří navázat pouto s postavami. velmi intimní průnik do života postav, o který autoři s úspěchem usilují, to usnadňuje, ale v posledku záleží i na vyprávěných příbězích samotných, na povědomosti situací a ochotě vůbec naslouchat vyprávění. s odvoláním k tomu se musím přiznat, že mě film osobně nijak neoslovil, ani nedojal, vlastně ve mě nevzbudil žádné zaujetí. ale s tím tvůrci počítají. sami dobře vědí, že jejich téma není pro většinu lidí atraktivní, a nechávají i o tomto hovořit jednu z postav. i základní princip, na němž je celý film vybudovaný, vlastně sami přiznávají ve scéně, kdy jeden z protagonistů váhavě odhaluje své city do diktafonu druhého. nejde o nich ambiciózního, spíše o relativně úspěšný pokus o náhled do starostmi sužovaného milostného života dvou homosexuálů a naději, že z etudy vznikne cosi hodnotnějšího. netřeba sledovat, stačí poslouchat, co zaznívá, a nechat to na sebe působit. byla by to tedy slušná rozhlasová hra, jak díky obstojně napsaným dialogům, tak díky uměřenému soundtracku, ale coby film jde o lepší průměr. (31.10.2012)

Víkend vás jednoznačně vtáhne - detaily tváří, herectvím (Chris New prohlásil, že Andrew Haigh ho nechal scény hrát zcela podle sebe - žádné "teď se rozbreč" nebo "tohle musíš zaječet") a jednoznačně špičkovým scénářem. Konečně se v jednom jediném filmu koncentruje všechno queer ve správém poměru - queer čtení, sex, strach z vlastní orientace, střet homosexuálního a heterosexuálního světa, "divno" a snaha překonat to "něco", co může být pro každého něčím jiným. V zásadě jeden dlouhý, nekončící, emocemi nabitý dialog dvou hlavních postav se snaží v 96 minutách udělat průřez vnímáním gayů (gay vs. gay, vs. společnost...) a opět otevřít lidem oči. Je to zatraceně dobrý dialog, ale vždycky se najdou lidi/diváci, kteří nepřenesou přes srdce jinou škatulku než "heterák". A přitom z "heteráka" by taky mohla být hezká nadávka... a že jsou ve Víkendu až příliš explicitní sexuální scény? Ve kterém hollywoodském škváru nejsou? Je jedině dobře, že se tomu Víkend nevyhýbal, protože je potřeba říct "tohle není divné", tohle je "normální". A co je "normální"? "Normální je všechno, co za normální uzná společnost". Co uznáváme my? (06.07.2011)