Domek z karet

"Jistě, pane ministře!" pro odrostlejší možná do druhé řady. Třetí si přestává hrát s politickými archetypy a vytváří skutečné postavy, aby se v dalších seriál přelil do toxického destilátu moci. Do našeho prostředí ovšem nepřenosné, podobné praktiky mohou fungovat jen tam, kde jakákoliv chyba vyústí v odezvu médií, občanů a okamžitou odpovědnost politika. U nás by si Frank Underwood ani neškrt. (02.01.2014)

Bodání nožem do zad se vyplatí jen pokud znáte nepřítele. A Franka Underwooda nezná nikdo. Kromě vlastní ženy. Fincherův úvod je samozřejmě nejlepší, nejsevřenější a postupem času se dle očekávání některé linie až zbytečně natáhnou, což především ve druhé sérii solidně vrže a je nutné řezat ve prospěch krystalicky špinavé (hehe) politiky. Ale vrcholné momenty jsou vždy opravdu vrcholné, dramatické a odehrané i zrežírované s takovou chutí, že jeden dostane chuť jít si uzmout taky trochu z toho zkorumpovaného koláče. Takže nazdar u voleb, budu ten, co se tváří jako milius a v metru rozdává koblížek. Wait, to už tu vlastně bylo. 1. série - 90%, 2. série 80%, 3. série - waiting list (27.09.2014)

Politika nuda je a House of Cards na tom nic nemění. Spaceyho hvězdná aura, Fincherova záštita celého projektu a stylová úvodní znělka bohužel nestačí. Celé je to tak chladné, že emocionální dopad na diváka je prakticky nulový a třeba Frankovy promluvy do kamery mi těžce nesedly. Kultovní status přišel až moc brzy, ale vlajkovou lodí z počátků Netflixu bude navždy. Líbí se mi, jak po letech oslavných chorálů nad genialitou jednotlivých sérií většina taktně mlčí o naprosto tragickém finále. S1 - S5: 60% S6: 30% (30.01.2020)

Proč jen za čtyři? Neboť se (pro někoho možná paradoxně) seriál kolem skutečných sudů hnusu, souvisejících se získáváním moci, pouze jemně obtáčí, občas si v nich namočí sáček, někdy si zašmrdolí prdelkou o hranu barelu, ovšem málokdy vyděsí dostatečně. Za vyzdvižení stojí ztvárnění úhlavní dvojice elitářů, jejich selfspokojenost, podtržená aseptickým prostředím jalové domácnosti, je výborným počinem. Téměř i lituji, že není dopřáno většího prostoru myšlenkovým pochodům Robin, protože dokáže při pohledu na ,,řadové" ovčany nasadit skutečně úžasný výraz emočně plochého chlapce, sledujícího mrskání jím odkřídlené mušky. V této drobnosti překonává i pana Spejskyho, kterého mi prozatím nestačila znechutit ani snaživá Papstová. (25.01.2014)

Dva první postřehy po první sérii: 1. Mám strašnou chuť na žebírka. 2. Každý za sebe a všichni proti všem. To je asi nejstručnější popis toho, o čem to je. Nebudu kritizovat scénář, protože je výborně napsaný, nebo herce, protože zapadají. Problém je, že je to tak plné hnusných lidí, že vlastně nevím, proč jejich osudy sledovat. V tomhle případě mě nelákají ani nekonečně vtipné střety Humpheyho Applebyho s Jimem Hackerem (souvztažnost, s níž jsem potenciálně hazardoval, a jež nepostrádala jistý element reciproční utilitárnosti a snad i vzájemnou satisfakci, dospěla do bodu nezvratné separace a je blízka politováníhodné definitivní terminaci), ani potřeba s některou z postav více sympatizovat a starat se o ní. Člověk by mohl alespoň respektovat ústředního Spaceyho kongresmana Underwooda, podobně jako jiné antihrdiny typu sarkasticky vtipného Jurije Orlova z Lord of War, ale když si zbytečně začne s ošklivou novinářkou (to myslím vážně - z té postavy je blivno než že by jakkoli přitahovala), tak to jednak zbytečně zdržuje děj, jednak to k postavě nesedí. Odporné charaktery tu jde najít všude, jak v politice, tak v novinařině, pokud tu někdo některé kroky neudělá, pak spíš proto, že je slaboch, než kvůli svědomí. Při střetu takových individuí jako je Underwood, jeho manželka (plno řečí o prospěšných projektech, ale za svými cíli jde stejně tak přes mrtvoly), ambiciózní novinářka, co je stejně bezskrupulózní mrcha jako politici, Underwoodův poskok Stamper, slabošský Russo, prezident co nemá důstojnost, a tak dále, zkrátka když jdou tihle lidi proti sobě, mám maximálně tak chuť zavřít je do místnosti s hladovým tygrem a zamknout, ne sledovat, co udělají příště. Tu a tam se někdo normální spíš mihne, obvykle se nechá využít a zase jde pryč. Jak jsem už napsal, problém je, že to není ani vtipné jako Ministr, ani zas tolik sarkasticky postřehové jako Lord of War. Od Underwoodova obracení se na diváka bych čekal něco jako předváděl právě Orlov, případně postřehy o životě a o lidech jako třeba od Emila Magise ve Vajíčku. Takhle je to vlastně jen popis technologie moci a její přitažlivosti pro specifickou skupinu lidí, ať už se pohybují v politice, novinařině nebo neziskovkách. Přitažlivost samotnou mocí popisuje v románu 1984 Winstonu Smithovi O'Brien. To, co vnitřní stranu motivuje, je čirá moc sama o sobě. Podobně mluví Underwood. Jenže ten v seriálu nemá svého Winstona Smithe a to mi na něm asi chybí. Je to můj vlastní problém, ale brání mi to proto ohodnotit vyšším počtem hvězd, což by si za jiné své stránky toto dílo možná zasloužilo. (07.09.2014)