Velký Gatsby

Konečně se někdo nebojí smysluplně a s plnou parádou říct, jestli byl Gatsby opravdu velký, nebo ne. *** Filmů, které dovedou ve všech nuancích vystihnout klíčové dilema románu, a nadto je skrze svou interpretaci důsledně a divukrásně předvést, s neopakovatelnou grácií, po svém, není mnoho (napadá mě ještě snad Abrahámovo údolí jakožto specifický a podivuhodný komentář k Paní Bovaryové). *** Pokud tedy jde o obsah - kniha ani zdaleka není tak odvážná a vyostřená či vypjatá, má-li předvádět onen ambivalentní naturel páně Gatsbyho, a proto ve chvíli, kdy vyvstane otázka jeho velikosti, čili jakým člověkem vlastně byl, zda opovženíhodným bonvivánem a dandym, či nepochopeným géniem, čtenář je bezradný, protože bezradný a jaksi rozplizlý byl i román, způsobem podání, dotýkání se a popisování Gatsbyho... Naopak film vás v tomhle nenechá na holičkách - ale nerozhoduje za vás, nemoralizuje a nevysvětluje, nicméně dovede Gatsbyho vykreslit tak životně, smyslně, že něco cítit musíte, budete jím nutně dotčeni. Přestože je jen na vás, co chápete velikostí, tady máte živoucí materiál se rozhodnout. Až bych řekla, že tak nějak by to byl Fitzgelrald rád napsal, s takovým efektem, kdyby byl s to. *** A co se týče formy, Luhrmann tu velice překvapivě dozrál k uměřenosti - jeho v upřílišněnosti a přebujelosti až zastrašující nápady, jak vizualizovat sensualitu a emoce, živelná kreativita a mnohdy až hrůzostrašná megalomanie Moulin Rouge se tady nechávají zkrotit a ujařmit, a poslušně se podřizují ději příběhu, prožívání a konání jednotlivých postav, popisům dobových situací či dramatickým zvratům zápletky; režisér se už nenechává bezuzdně unášet, a o to silněji se může nechat unést divák. Kde Moulin Rouge bylo dílo rozpustně navržené a stvořené k donekonečna se vrstvícím labužnickým orgiím, kochání se a tonutí v opilých radovánkách, následných nevyhnutných mdlobách podroušeností, v závratných propadech do zlých kocovin a bolestivých zajetí v pobledlých, mdlých vystřízlivěních - a bylo zřejmé, že režisér si vybral téma, které mu dovolí ve stylu věčného kabaretu zahlcovat sebe i druhé neúměrností fantaskních, karnevalových výstředností a salvách panujících emocí -, tady je naproti tomu neúměrnost striktně (byť nepochybně s touže radostí) využitá pouze tam, kde logicky ilustruje přísnou interpretaci klasického příběhu velké literatury. Tím, že si Luhrmann vybral Gatsbyho, si na sebe upletl bič a zkrotil s ním svou sílu ke chvále výborně soustředěného, byť co do originality a dechberoucnosti technik a nápadů neméně překvapivého díla, jež nejúporněji působí svou silou právě tím, jak svou sílu zkušeně krotí a zase popouští. *** (23.11.2013)

Prosluněné a barevné scenérie na mě zabírají, což znamená, že je tenhle film přesně pro mě. Je to totiž natočený tak výborně, že po technologické stránce si nemám nač stěžovat. Příběh jsem ze začátku chápal jak koza petržel, jelikož jsem knižní předlohu nečetl. Ale ať už jsou původní postavy jakékoli, tak ty filmové jsou ztvárněni naprosto famózně. DiCaprio byl vždycky skvělý herec, takže vlastně předvádí svůj klasický, leč nezapomenutelný, výkon a hravě zastíní všechny ostatní. Filmově jde o unikátní dílo, ovšem ten příběh mě tak trošku nudí...70% (10.08.2013)

VELKÝ GATSBY, po AUSTRÁLII druhá část Luhrmannovy tzv. Epické trilogie, se ještě víc než předchůdce polemicky staví ke konvencím klasického hollywoodského filmu a spolu s titulním hrdinou si klade otázku, jestli lze (kinematografickou) minulost zopakovat. K zodpovězení dané otázky se dobere velmi důmyslným způsobem, založeným na proměně strategií filmové formy, kterou je divák veden od záměrně distance k maximální možné imerzi a jejímu následnému zpochybnění._____ První dva akty - které patří k tomu nejopojnějšímu, co jsem za dlouhou dobu viděl - dosahují distance vysokou mírou sebeuvědomělosti vyprávění a zesílením neviditelného stylu. Funkcí postavy Nicka je být mediátor, který nejenom že na rovině příběhu zajišťuje setkání ostatních, ale zároveň zprostředkovává vyprávění, jehož zdroje se proměňují od ústního podání přes psaný deník až k jeho předčítání (...). Snímek nám to dává okázale najevo, když slyšíme voice-over mimo obraz a akcentuje se, že prezentované je odvislé od vnímání Nicka, který nezapomíná dodávat, že je zároveň "uvnitř" i "vně" fikce. Do toho jsou ještě vkládány vzpomínky ostatních, které jsou filtrovány skrze ně a které upomínají na konkrétní filmové dobové postupy (okázalé zadní (pře)svícení, umísťování herců do archivních zrnitých záběrů atd.). Především úvodní půlhodina pak problematizuje vnoření se tím, že v míře větší než velké zesiluje a zmnožuje kontinuitní postupy, a tak kamera prolétává prostředími, mezi kterými vytváří návaznost na základě kompoziční podobnosti, dialogový háček odstartuje uvnitř fikce přítomnou hudbu, jež je zároveň komentářem k dění, a do toho zní část dalšího tracku, který je vyjádřením mentálních pochodů některé z přítomných postav._____ Ovšem od sporu mezi Nickem a Gatsbym, kteří se neshodnou na (ne)opakovatelnosti historie, celé dílo "zklidní". Stříhá se méně častěji, záběry jsou inscenovány klasicky s významotvorným rozmístěním postav v několika plánech a přeostřováním mezi nimi, vyprávění nedává najevo sebe sama, voice-overů radikálně ubyde a okázale prezentované mezery jsou postupně vyplňovány, nespolehlivé informace uváděny na pravou míru, důmyslně se zužitkovávají prostředí, (vedlejší) postavy i motivy představené předtím. Následkem toho se i přes drobné odchylky film stává pro diváka imerzivním, ale nakonec skončí neklasicky. V melodramatu není ustanoven ani jeden z několika možných heterosexuálních párů a nabízí se číst celý příběh jako vyprávění o nenaplněných láskách, především pak mezi Nickem a Gatsbym (zvlášť když oproti předloze schází Nickova letní známost, Tom o něm řekne, že se "rád dívá" a pohledy mezi Nickem a Gatsbym a nasvícení scén s nimi k této interpretaci přímo vybízí). Minulost, ačkoliv se o to Gatsby snaží, navrátit nelze, "říká" GATSBY. Díky své poučenosti historií kinematografie a formální promyšlenosti i podvratnosti vůči konvencím je pro mě VELKÝ GATSBY nejlepším Luhrmannovým počinem a jedním z nejlepších letošních kinotitulů. (17.05.2013)

Z čeho šílet víc? Z toho, že podle Luhrmanna je Fitzgerald povrchním manýristou z užvaněné červené knihovny? Že dvacátá léta vypadají jako tuctová industriální dystopie smíchaná s extravaganzou lifestylového magazínu? Z toho, že "glamour" estetika filmu je tak ostentativní, až je otravná? Z toho, že postavy jsou bez výjimky ploché a ta nejpovrchnější je shodou okolností vypravěč? Že film má totálně nonsensuální dramatickou výstavbu? Že z elegance a dekadence epochy "před velkým pádem" nezůstalo nic než záplava konfet a digitální sterility? Já ani nevím a popravdě mi to po pár minutách bylo fuk. Ohlupující zážitek, který pro mě nejlépe vystihují slova Rexe Reeda: "This is one of the most maddening examples of wasted money ever dumped on the screen". (15.05.2013)

Nick sedí u svojho psychológa a začína rozprávať svoj životný príbeh, ako spoznal svojho najlepšieho priateľa. Ani len netušil, že usadením sa v malom dobe na predmestí New Yorku v obkolesení miliardárov spozná osobu, ktorá navždy zmení jeho život. Gatsbyho. Na prvý pohľad veľmi inteligentného, bohatého, vľúdneho človeka, ktorý predsa len skrýva malé tajomstvo. Miluje Nickovu sesternicu Daisy s ktorou sa roky nevidel. Ich spoločnú, šťastnú budúcnosť rozdelila vojna. Obaja si však sľúbili, že keď sa raz vráti, už ju nikdy neopustí. Má to však háčik. Daisy sa po rokoch vydala a Gatsby si razom uvedomuje, že jeho nadobudnutý majetok tento krát stačiť nemusí. Málo ktorý film ma od úvodu zaujal tak, ako tento. Problematiku príbehu, ktorú film rieši poznáme už od nepamäti. Peniaze či moc hýbu svetom. Kto ich má - má takmer všetko. V dnešnej dobe si už za ne kúpite aj lásku. Bohužiaľ, je to smutné, ale je to tak - je to fakt. Herecké obsadenie, ich výkony, kostýmy, príbeh, hudba - nepotrebujú ani komentár. Záver hodný skutočnej drámy vo mne vyvolal emócie úzkosti po ktorých som si uvedomil, že láska je presne to, čo všetci hľadáme, po čom všetci túžime, čo nám prináša kľud do života. Láska je liek na všetky druhy bolesti. Úprimne povedané, chápem tak rozdielne hodnotenia. Podľa mňa však film pochopí najmä taká osoba, ktorú ešte skutočná láska nestretla. Ten čo ju má ( a ja mu úprimne závidím, zároveň prajem ) sa do hlavnej postavy tohoto príbehu v živote vcítiť nemôže. Lebo svoje šťastie, berie ako všednú vec, ktorú považuje za samozrejmosť. My ostatní, my stále čakáme na onen moment, kedy to konečne príde. Na vzdory rôznym názorom na tento film, som rád, že som ho videl a navždy ostane v mojej zbierke. (18.09.2013)