Na stupních vítězů

Na stupních vítězů je dokument, který skvěle ukazuje na zkutečnost, že "čekárna smrt" existuje jen v našich hlavách a že se do ní lidé ubírají z rezignace na život příliš brzy zatímco mohou nadále sklízet plody života, zdolávat překážky a bojovat stále vidouc své sny. Podzim života jakoby existoval jen když si ho připouštíme. Zajisté velmi potřebný film, naplněný sluncem stáří jakožto krásnou etapou života, hrdě hlásá, že lze nad časem zvítězit. (28.03.2012)

Už před zahájením festivalu Jeden svět 2011 jsem si takříkajíc "naslepo" :) koupil vstupenku na nejoblíbenější snímek brněnských diváků. Nakonec to vyhrál právě tento dokument a já myslím, že právem... Není ani tak o sportu samém jako spíš o způsobu života seniorských atletů a o jejich jiném stylu uvažování než najdete u většiny jejich vrstevníků - touha nepoddávat se nástrahám stárnutí a naopak proti nim aktivně bojovat. Zkrátka platí staré okřídlené úsloví o tom, že člověku je tolik, na kolik se cítí a ne tolik, kolik ukazuje datum narození v občance. Spousta velmi vtipných momentů a hlášek, které jsou jednoznačně odrazem pozitivního přístupu k životu samotných aktérů, je v kontrastu s jejich zdravotními komplikacemi, které ale dokáží překonávat právě díky svému nezměrnému odhodlání a zápalu pro věc... (30.03.2011)

Z tohoto snímku čiší optimismus a taková chuť do života, sportovní kondice, kterou by mohl leckterý 70-letý závidět. Jakoby tito atleti přišli na lék proti stárnutí, ale spíš je to o tom, že mají obrovskou chuť bojovat, nezdolný optimismus, vůli a vytrvalost podávat ještě v tomto věku sportovní výkony. Hodně mě pobavily připomínky ženy 82-letého Jiřího Soukupa, to jsou přímo "hlášky" ze života. Zhlédnuto v rámci festivalu Jeden svět 2011 v Opavě. (02.03.2011)

Téma tohoto dokumentu je silnější než jeho zpracování. Po stylistické stránce tu není mnoho, co by mi utkvělo v paměti, co by příběhy trochu více rozhýbalo a působilo alespoň trochu filmověji. Takto film působil téměř jako rutinní dokument bez špetky inovace. Občas jsem se dokonce ztrácel v tom, kdo je kdo, protože důchodci vypadali podobně. I když nejspíš pomalé tempo zřejmě bylo záměrem tvůrců, aby vynikl běžný život důchodců, tak divák se může místy cítit z filmu unavenější než dvaaosmdesátiletý děda z Hradce Králové, který právě vyběhl schody. Proto i silné životní příběhy pěti zobrazených lidí ve mě nevyvolaly téměř žádné emoce. Závěrečná myšlenka, že sportování je mnohem důležitější než samotné výsledky, je ale inspirativní. Záběr s diskem letícím do nebe je pěkným ukončením filmu. (06.01.2018)

Originální název filmu - Podzimní zlato. Není všechno zlato, co se třpytí, jak práví české přísloví. Na rozdíl od všech nadšenců, obdivovatelů výkonu seniorů i obecně nezlomných optimistů jsem v tomto filmu viděla jen reálný úbytek fyzických sil a možností včetně postupného vyřazení stárnoucích lidí z koloběhu života. Je dobrým zvykem nebo možná jen projevem slušnosti vyzdvihovat hodnoty stáří - moudrost, vytrvalost, vůli k životu, celoživotní přínos. Každodenní realita však ukazuje něco jiného - lidé v produktivním věku se o staré zajímají jen v rámci práce, charitativních činností a návštěvy rodičů či prarodičů. V době internetu i ta hodnota moudrosti a zkušenosti je bezvýznamná, protože starší lidé nestíhají držet krok s vývojem nových technologií. Co se týká zábavy, koho skutečně baví poslouchat "moudré" kecy starých? Všichni, kdo jsou mladší než hrdinové tohoto dokumentu a kdo si v duchu říká, že být starý není tak těžké ani zlé, by si měli uvědomit, že neporovnávají své možnosti s možnostmi starých, ale jen možnosti těchto aktivních starců a stařenek s možnostmi průměrných starých lidí. Mně však toto obdivování a porovnání připomíná Special Olympics (Speciální olympiády) a sžíravý výrok s nimi spojený: Even if you win, you're still retarded - I když vyhraješ, pořád jsi debil. Pravda je, že "biologická vybavenost člověka velmi tvrdě omezuje pole jeho činnosti." Ruku na srdce - kdo dobrovolně chce být starý? (17.03.2012)