Amélie z Montmartru

Původní odpadový hodnocení Asi jsem cvok, ale zjistit, kolik lidí má právě v Paříži orgasmus ani další jiný voloviny nechci. A vidět film o ničem taky nepotřebuju víc jak maximálně jednou, na to jsem si užil dosytosti různých pitomých telenovel. Jedině mě utvrdil v tom, že Francouzi ani Němci už neumí, stejně jako my, natočit dobrej a zároveň zábavnej příběh, aniž by tam zatáhli nějaký sračkovitý psychologický blbosti hlavních charakterů (kde jsou ty časy Chalupářů?). Mimochodem by mě zajímalo, kterej kritik=kretén tuhle ženskou může přirovnat k Audrey Hepburn. Dodatek Řekněme, že jsem to přehodnotil, když jsem se na to o skoro tři roky později podíval znovu. Výtečnej film pro citově vyprahlý existence, kterými je bohužel většina lidstva, včetně mé maličkosti. Bohužel až příliš deprimující a strašně barevně přefiltrovaný. A stále si myslím, že srovnávat AT s AH je hloupost. Konec je navíc až příliš dobrej a romanticky klasickej. Princezna dostane svýho krásnýho prince, ze kterýho se nevyklube vlk v beránčím rouše, ale opravdový Prince Charming. Kolikrát jsme to už viděli? Ale jiná otázka je, kolikrát to už skutečně někdo aspoň v našem okolí zažil? No a vypravěč občas mele neskutečný hovadiny. A stále se mi od Jeuneta líbil víc Vetřelec IV. K charakterům postav, větší snůšku cvoků aby člověk hledal pinzetou. (03.10.2006)

bývaly doby, kdy jsem měl Amélii nesmírně rád a nevěřil jsem, že by se mi kdy mohla okoukat. nestalo se. přihodilo se něco jiného. přestal jsem filmu věřit. zošklivily se mi Jeunetovy škaredé barevné filtry a zprotivili pitvořící se herci úplně stejně, jako jeho jedovatý optimismus. svého času svěží nálada dnes už malinko zavání umělinou. velice rád bych věřil v zázračnost každého okamžiku, v katarzní půvab každé tragédie a velice rád bych žasnul nad tajuplnými souvislostmi lidských životů a na svět se díval skrze růžové brýle, ale Amélie mi to neumožňuje. nedovedu se ani při usilovné snaze smířit s dětinsky naivním nazíráním na témata hluboká a závažná, nevěřím v bezstarostnou lásku bez bolesti, bez obětí a starostí a už vůbec v osud, který k ní vyvolenému člověku umete cestičku. snad je to stářím, ale už se nedovedu oddávat citovému sebeukájení s takovou vstřícností. je snadné mi udělat radost, nebo mě dojmout, ale nesmím přitom zavětřit ani náznak kýče nebo falše. o to víc oceňuji Jeunetovy následující Příliš dlouhé zásnuby, které staví vyumělkovaný patos Amélie tváří v tvář nepokrytému patosu zákopového šílenství. (27.11.2012)

Pověsti a tisíce nadšených hodnocení nelhaly: Amélie je úžasná. Roztomile poetický film má jakési neodolatelné kouzlo, díky němuž nenásilně spojuje hned několik žánrů, vypadá kýčovitě a originálně zároveň, z všelijak se pitvořících herců ztvárňujících bizarní postavičky se rázem stávají všední lidé žijící všední životy v jedné všední pařížské čtvrti... Zkrátka takový neobyčejně obyčejný, barvami i optimismem hýřící a skvělou hudbou ozvučený neopakovatelný film. (21.10.2011)

No nezamilovali by ste sa do nej ? Jean Pierre Jeunet natočil typicky netypickú francúzsku romantickú komédiu o servírke, ktorá sa rozhodne pomáhať okoliu a pri tom tak trochu zabúda na seba. Skvelé halúzky na začiatku a konci filmu, bizarné príhody a udalosti, typicky francúzsky jemný (trpaslík) i kanadsky tvrdý (sused) humor vo filme, ktorý je úžasným pohladením pre dušu a v ťažkých chvíľach vám pripomenie, že s úsmevom všetko prekonáte. (23.12.2004)

Nápad a atmosféra na jedničku. Vzpomínám si, že svého času podlehl kouzlu té křehké Francouzky snad každý. I můj šéf :-) Mě to minulo, i když nelze říct, že by mě snímek vyloženě zklamal, spíš jsem od něj čekal větší emoce. Ještě větší emoce než tam byly. Často jsem se od plic zasmál (zelinář) a dojal (opravář), nicméně film má i svoje slabší okamžiky. Čímž ovšem nechci napsat, že by se mi to nelíbilo. BEZ TEBE BY MÉ DNEŠNÍ CITY BYLY JEN SKOŘÁPKOU CITŮ DÁVNÝCH... (15.12.2003)